Březen 2017

Malíři ve službách dynastie: Jean-Étienne Liotard

29. března 2017 v 21:41 | Habsburg |  Zajímavosti
Jakožto milovník klasického a léty ověřeného umění jsem se rozhodl, že tímto článkem odstartuji novou sérii textů, která se bude věnovat malířům působícím na dvoře Habsburků a jejich výtvarným dílům. Prvním autorem, na kterého se zaměříme, bude Jean-Étienne Liotard, jenž ve druhé polovině 18. století patřil k neoblíbenějším autorům tehdejší vyšší třídy. Doufám, že krom načerpání nových informací se též potěšíte Liotardovými portréty, které v minulosti krášlily habsburská sídla.
Liotardův autoportrét z doby kolem roku 1770 - malíř zde působí celkem spokojeně (někdo by možná řekl, že spíše ztřeštěně)

Umělec přišel na svět 22. prosince 1702 ve švýcarské Ženevě. Jeho rodina se zde přistěhovala z Francie, odkud musela kvůli svému hugenotskému (protestantskému) vyznání po roce 1685 uprchnout. Důvodem útěku hugenotů z Francie bylo zrušení ediktu nantského, který francouzským protestantům do jisté míry garantoval stejná práva, jako většinovým katolíkům. Po jeho zrušení byly hugenotské kostely bourány a jejich školy zavírány. Mnoho hugenotů proto uteklo za hranice země, což byl případ i Liotardovy rodiny.
Mladý Liotard se vzdělával u výtvarníků Gardella a Petitota. Po dosažení dospělosti začal Liotard hodně cestovat. Navštívil Paříž, Neapol i papežský Řím, kde portrétoval samotnou hlavu katolické církve Klementa XII. Roku 1738 odešel do Istanbulu. Zde, v centru osmanské říše, si osvojil malbu orientálních kostýmů, což mu v Evropě vyneslo přezdívku "turecký malíř". Na habsbursko-lotrinský vídeňský dvůr dorazil v roce 1742 a do Vídně zavítal i o dvacet let později. Při své druhé návštěvě habsburského sídelního města Liotard vyhotovil několik portrétů členů habsbursko-lotrinského rodu.
Habsburkové na portrétech Jeana-Étienna Liotarda:
Výsledek obrázku pro joseph II by liotard
Sourozenci Marie Anna, Petr Leopold (Leopold II.), Marie Amálie a Ferdinand Karel Habsbursko-Lotrinští, čtyři z šestnácti potomků Marie Terezie

Zřejmě nejznámější portrét Marie Terezie od Liotarda (1762)

Marie Terezie na Liotardově další podobizně, která vznikla při jeho druhém pobytu ve Vídni (1762)

Liotard na plátně zachytil i Mariina manžela a císaře Františka Štěpána Lotrinského

Roku 1772 se Liotard dostal do Velké Británie, kde se těšil přízni britské královské rodiny. Dva roky byl vystavovatelem tamní Královské akademie. Do rodné Ženevy se Liotard navrátil až roku 1776. Na sklonku života maloval hlavně krajinky a zátiší. Jeho dlouhé pozemské bytí skončilo 12. června 1789 v Ženevě. Některá umělcova díla dnes smíme obdivovat například v nizozemském Rijksmuseu, kde se mimojiné nachází i jeho podobizny Marie Terezie.
Některá další Liotardova díla:
Čajová souprava (mezi léty 1781-1783)
Princ Karel Edward Stuart (1734)
Dívka s čokoládou (1745)

Doufám, že se Vám první část cyklu o výtvarnících ve službách Habsburků líbila. Pokračování bych rád zveřejnil co nejdříve. Hodně jsem se pro toto téma nadchl. Dějiny umění mě vždy zajímaly a věřím, že zaujmou alespoň trochu i Vás.

Ostrolúčtí (Osztroluczky)

5. března 2017 v 20:50 | Habsburg |  Šlechtické rody
Erb rodiny Ostrolúckých

Dnešní putování za osudy šlechtických rodů nás zavede do vesnice Ostrá Lúka, jenž leží nedaleko středoslovenského města Zvolen. Dějiny této obce jsou spjaty s rodinou Ostrolúckých, která má své kořeny právě zde. Nejstarším známým a doloženým předkem rodu byl Jiří Ostrolúcký. Tento šlechtic zastával v letech 1512 až 1518 funkci podžupana zvolenské stolice (stolice/župa = označovaly se tak uherské kraje). V průběhu 16. a 17. století konvertovali členové rodu k protestantskému křesťanství. Jeden z Jiřího potomků, Melichar Ostrolúcký, dal v roce 1636 v Ostré Lúce vybudovat renesanční kaštýl. Plány na stavbu šlechtického sídla vytvořil bánskoštiavnický stavitel Abrahám Artz. Na stěně v přízemí se nachází do kamene vytesaný nápis: "Ať tento dům stojí do doby, než mravenec vypije moře a želva obejde svět". Melicharovi následovníci se řadili mezi nejbohatší zemany v Uhersku a žili rušným společenským životem. Kaštýl proto barokně upravili a učinil z něj středisko bohatého kulturního života.
Kaštýl v Ostré Lúce je dnes bohužel v žalostném stavu - že by snad mravenec přeci jenom dopíjel moře a želva pomalu obešla svět?

Dalším významným členem rodu byl Ludvík Ostrolúcký (zemřel r. 1813), jenž sňatkem s Ludvíkou Príleskou získal panství Zemianské Podhradie. Jeho synové Mikuláš (1797-1872) a Gejza Gustav (1800-1862) Ostrolúčtí si otcovo dědictví rozdělili. Mikulášovi zůstala Ostrá Lúka a Gejza získal Zemianské Podhradie, čímž založil zemianskopodhradskou větev rodu. Starší z bratrů, Mikuláš, byl předsedou královské soudní tabule a roku 1849 se stal komisařem Zvolenské stolice. S manželkou Alžbětou Gosztonyi měl syna Gejzu (1819-1884) a Adelu (1823-1853). Adela Ostrolúcká svou vzdělaností a rozhledem okouzlila slovenského národního buditele Ľudovíta Štúra a stala se jeho životní láskou. Lásku jí měl mladý politik údajně vyznat na honosném plese v bratislavském Grasalkovičově paláci. Poté, co Ľudovít Štúr padl do nemilosti uherských úřadů, jej Adela ukryla na půdě evangelického kostela v Zemianském Podhradí, kde ho navštěvovala. Jejich vztah bohužel neměl delšího trvání, neboť nemocná Adela zemřela v pouhých třiceti letech ve Vídni. Štúr se pak nikdy neoženil. Jejich milostný poměr se stal námětem a inspirací pro knihu slovenského spisovatele Ľuda Zubka "Jar Adely Ostrolúckej".
Slovenský obrozenec Ľudovít Štúr a jeho životní láska Adela Ostrolúcká

Adelin bratr Gejza působil jako hlavní notář Zvolenské stolice. Jeho první manželství s Magdalénou Podmanickou skončilo rozvodem, po kterém se Gejza oženil s o třicet let mladší Adelou Huszághovou. Zeman Gejza po sobě zanechal syny Mikuláše (1867-1947) a Gejzu (1869-1952). Mikuláš se živil jako právník a mnoho času tak trávil v Budapešti, kde Ostrolúčtí vlastnili palác. Na začátku 20. století se stal županem Zvolenské stolice a po vzniku Československa získal československé státní občanství. Zemřel jako bezdětný v roce 1947 a ostrolúcký kaštýl tak připadl státu. Jeho bratr Gejza pobýval v Zemianském Podhradí. V mládí se nadchl pro cestování a mimojiné navštívil Indii, Čínu, Japonsko a USA. Roku 1914 získal čestné občanství města Žiliny a císař František Josef I. jej odměnil válečným křížem I. třídy.
Hlavou rodu je v současnosti Mikuláš Ostrolúcký (1940), který i s rodinou bydlí v Maďarsku.
Portrét zemana Gejzy Ostrolúckého, hlavního notáře Zvolenské stolice

Kaštýl v Ostré Lúce je od roku 2012 v majetku obce a chátrá. Omítky jsou navlhlé a do budovy zatéká, což samozřejmě škodí honosné freskové výzdobě stropů. Empírový kaštýl v Zemianském Podhradí slouží jako domov sociálních služeb a široké veřejnosti je uzavřen. Někdejší slávu zemanského rodu Ostrolúckých tak dnes hlavně připomíná dochovaná knihovna, čítající zhruba 3 000 svazků, která je ve vlastnictví vlastivědného muzea ve Zvoleně. Nalezneme zde knihy latinské, francouzské, maďarské, německé i anglické, ale knihu slovenskou bychom tady hledali marně.
Pohled na kaštýl v Zemianském Podhradí směrem od nádvoří

Páni z Vrtby

3. března 2017 v 21:23 | Habsburg |  Šlechtické rody
Erb pánů z Vrtby

Starobylý rod pánů z Vrtby přijal své jméno podle dnes již zaniklého západočeského hradu Vrtba u Horní Bělé. Hrad byl založen Sezemou, který pocházel z rozrodu staročeského rodu Hroznatovců. Název hradu se kolem roku 1316 stal Sezemovým predikátem.
V průběhu staletí získali Vrtbové mnoho statků v západních a středních Čechách. K těm nejvýznačnějším patřily vsi Klenovice či Nekmíř. Rodina byla věrná habsburské dynastii, a tak byli bratři Václav (zemřel 1617) a Jan povýšeni Rudolfem II. Habsburským roku 1584 do stavu svobodných pánů. Habsburkům zůstali Vrtbové věrní i po stavovském povstání, díky čemuž získali mnoho konfiskovaných panství (např. Vrchotovy Janovice, Červený Hrádek, Votice, Křimice aj.). Habsburské přízni se nejvíce těšil Sezima Jan z Vrtby (1578 - 1648), jenž se ziskem hraběcího titulu zařadil mezi nejvlivnější šlechtice českého království. Od roku 1638 zastával post nejvyššího sudího a od roku 1644 se honosil titulem nejvyššího komořího. V Nuslích u Prahy si Sezima nechal vybudovat zámek, který byl ale bohužel v 19. století zbourán.
Barokní okrasná váza pocházející z bývalého zámeckého parku v Nuslích

Sezima Jan byl třikrát ženatý a na svět přivedl několik potomků. Jeho starší syn Jan František z Vrtby (1630 - 1687) založil linii otickou a mladší syn Ferdinand František z Vrtby (1636 - 1712) položil základy větvě konopišťské. Ferdinand František z Vrtby se oženil s Barborou Kokořovskou z Kokořova, která mu porodila syna Jana Josefa z Vrtby (1669 - 1737). Jan Josef značně zbohatl sňatkem se svou sestřenicí Antonií z Heissensteina. Manželství bylo bohužel bezdětné a hrabě se po manželčině smrti znova neoženil. Věnoval se pak hlavně mecenáštví a oblíbil si též operu. Podporoval i fenomenálního barokního skladatele Antonia Vivaldiho. Roku 1712 byl Jan Josef jmenován nejvyšším purkrabím Pražského hradu a o devět let později jej císař Karel VI. Habsburský odměnil udělením prestižního Řádu zlatého rouna. Aby hrabě ještě více zvýšil svůj věhlas, zahájil roku 1712 přestavbu starého rodového paláce na Malé Straně. U paláce vyrostla moderní francouzská zahrada, která se i dnes řadí k nejnavštěvovanějším koutům v Praze. Na vzniku hraběcí zahrady se podíleli nejpřednější umělci své doby. Architektem byl populární František Maxmilián Kaňka a o sochařskou výzdobu se postaral Matyáš Bernard Braun.
Malá, ale okouzlující Vrtbovská zahrada je i dnes jedním z klenotů stověžaté Prahy

Hrabě Jan Josef z Vrtby skonal roku 1737. Majetek tak přešel do rukou jeho synovce Františka Václava z Vrtby (1671 - 1750), jenž se ale postavil proti Marii Terezii, a podpořil bavorského kurfiřta Karla VII. Albrechta při jeho uchvácení české královské koruny. Posledním příslušníkem rodu pánů z Vrtby byl hrabě František Josef z Vrtby (1759 - 1830). Byl rytířem toskánského řádu svatého Štěpána, c. k. tajným radou, nejvyšším zemským maršálem a dědičným komořím Království českého. Podporoval "Spolek na podporu umění hudebního v Čechách" a stál i při jeho transformaci na Pražskou konzervatoř. Dokonce se stal prvním generálním ředitelem české vzájemné pojišťovny. Zemřel 27. března 1830 v Křimicích. Nikdy se neoženil a nezanechal po sobě žádné potomky. Jeho smrtí rod pánů z Vrtby vymřel. Rodový majetek zdědil kníže Jan z Lobkovic.
Hrabě František Josef z Vrtby na rytině z 19. století