Srpen 2016

129. narozeniny krále Karla I. Habsbursko-Lotrinského

17. srpna 2016 v 14:20 | Habsburg |  Zajímavosti

Dnes, 17. srpna 2016, uplyne 129 let od narození posledního českého krále, blahoslaveného Karla I. Habsbursko-Lotrinského.

Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Oto Maria Habsbursko-Lotrinský přišel na svět 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích.

Zemřel 1. dubna 1922 ve vyhnanství na ostrově Madeira.

Tento výjimečný muž byl pro svůj příkladný křesťanský život a pro své mírové snahy prohlášen roku 2004 papežem Janem Pavlem II. za blahoslaveného.

Čest jeho památce!

Hrad Habsburg

14. srpna 2016 v 12:46 | Habsburg |  Habsburská sídla
Pohled na hlavní palác hradu Habsburg

Nepatrý hrádek, ležící ve švýcarském kantonu Aargau, se stal místem, odkud se Habsburská dynastie postupně rozletěla do celé Evropy a stala se jednou z nejmocnějších panovnických rodin starého světa.
Archeologické průzkumy dokázaly, že na místě současného objektu žili lidé již v době bronzové. Hrad byl vystavěn zřejmě na počátku 11. století hrabětem Radbotem a jeho bratrem Wernerem. Byli to jedni z nejstarších Habsburků vůbec. Původní jméno hradu bylo "Habichtsburg" (Jestřábí hrad). Pověst praví, že jednoho dne se hrabě Radbot vydal na hon, ale v hustém lese ztratil svého milovaného jestřába. Projel celým hvozdem, ale své drahé zvíře nikde nenašel. Unavený vyjel na zalezněný kopec, aby si tam odpočinul, když tu spatřil na jednom ze stromů svého jestřába. Na tomto místě nechal pak hrabě z veliké radosti vybudovat hrad, který pojmenoval na počest znovunalezeného společníka.
Hrabě Radbot Habsburský - jeden z prvních příslušníků rodu a zakladatel hradu (vpravo nahoře si povšimněte starého erbu dynastie)

Někteří historici a badatelé se ale domnívají, že zakladatelé hrad pojmenovali podle staroněmeckého slova hab či haw, což v překladu do češtiny znamená přechod přes řeku/brod.
Habsburkové zde však příliš dlouho nebydleli. V letech 1220 až 1230 přenesli své sídlo do městečka Brugg.
Dějepisec Meier napsal:"Hrad Habichtsburg byl ve 12. století zavlhlá díra. Žilo se tu doslova nad odpadky, které se házely do nižších pater. Když už se puch nedal vydržet, odpadiště se zapálilo a kouřem se zaháněla veškerá havěť." Věru se přesídlení středověkých Habsburků do Brugg nemůžeme divit.
Rytina hradu Habichtsburgu ze 16. století

Na přelomu 13. a 14. století se hradu zmocnil první švýcarský spolek. Habsburkové tak o své "rodné hnízdo" přišli nadobro. Pravděpodobně jim to ale moc nevadilo, poněvadž v oné době se již pevně usadili v zemích rakouských.
Hrad pak často střídal majitele. Roku 1469 jej získali františkáni z kláštera v Konigsfeldenu, ale ani ti nezabránili rychlému úpadku středověkého sídla. V 18. století se již hradu začalo říkávat Habsburg, a toto pojmenování mu zůstalo dodnes.
Na počátku 19. století hrad získal kanton Aargau, který se zasloužil o jeho postupnou konzervaci a renovaci.
Dnes se v rekonstruovaných hradních prostorách nachází malé muzeum a restaurace. Můžete si zde objednat i místní proslulé "habsburské burgundské víno".
Hrad, který se s pozdějšími habsburskými rezidencemi nemůže co do velikosti porovnávat, je dnes oblíbeným výletním místem turistů a milovníků historie.
Z původní velikosti hradu toho dnes již moc nezbylo...
Současná podoba rytířské síně hradu

Marie Ludovika Španělská

13. srpna 2016 v 0:56 | Habsburg |  Manželky Habsburků
Životní data: 1745 - 1792

Podobizna velkovévodkyně Marie Ludoviky od Antona Raphaela Mengse (1770)

Budoucí česká královna a císařovna Marie Ludovika přišla na svět 24. listopadu 1745 v královském paláci Portici v jihoitalské Kalábrii. Otcem jí byl Karel VII. Bourbonský, král Sicílie a Neapolska. Matkou jí byla saská a polská princezna Marie Amálie, dcera polského krále a saského kurfiřta Augusta III. Wettina. Ludovika se narodila jako pátá v pořadí po čtyřech sestrách. Bohužel, tři z nich zemřely ještě v dětském věku. Dospělosti se dožila pouze Ludovika a její starší sestra Marie Josefa Carmela. Dětství strávila v Neapolsku, takže po celý život hovořila hlavně jihoitalským nářečím. Život se Ludovice výrazně změnil až v roce 1759, kdy skonal její strýček, španělský král Ferdinand VI. Tento duševně nemocný muž zemřel bezdětný a španělská koruna tak připadla Ludovičinu otci Karlovi, který se i s celou rodinou přestěhoval na Pyrenejský poloostrov.
Čtrnáctiletá Marie Ludovika na portrétu z roku 1759 - tedy z roku, kdy se její otec Karel stal španělským králem

Již v dětství se uvažovalo o jejím možném budoucím sňatku s příslušníkem Habsbursko-Lotrinské dynastie. Jedním z potenciálních ženichů byl Josef, nejstarší syn naší královny Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského. Ke sňatku ale nedošlo, protože se do celé věci vložil francouzský král Ludvík XV., který si přál, aby se Josef oženil s jeho vnučkou Isabelou Parmskou. Ludoviku tak přislíbili Josefovu bratrovi Karlu Josefovi, který ale podlehl v boji se zákeřnými neštovicemi (v oněch dobách to byla smrtelná choroba, která usmrtila ohromné množství lidí). Posledním kandidátem byl arcivévoda Petr Leopold, třetí syn Marie Terezie a Františka Štěpána. Zde už neblahý osud nezasáhl a svatební veselí tak bylo naplánováno na léto roku 1765.
Marie Ludovika na portrétu, jehož autorem je Martin van Meytens. Ozdobená je řádem hvězdného kříže

Marie Ludovika byla popisována jako krásné děvče, s plavými vlasy a půvabným úsměvem. Se svým budoucím chotěm se poprvé setkala v tyrolském Bolzanu (dle některých pramenů se tak ale stalo už v Janově). Petr Leopold na svou nastávající neudělal zřejmě příliš velký dojem, protože jej již dlouhou dobu sužovaly horečky a průjmy, což se samozřejmě podepsalo na jeho zuboženém výzoru. Marie Ludovika se však ke svému nastávajícímu zachovala šlechetně - bedlivě se o mladého arcivévodu starala a byla mu silnou podporou při vyčerpávajících dvorských ceremoniálech.
Svatba se měla původně konat ve Vídni, ale na přání nevěstina otce Karla muselo být z dodnes nejasných příčin místo konání sňatku změněno (jedním z možných důvodů mohla být nedávná smrt mladičké Isabely Parmské, manželky ženichova staršího bratra Josefa). Císař František Štěpán Lotrinský, ženichův otec, tedy navrhl, aby se svatební veselí uskutečnilo ve Štýrském Hradci nebo Miláně. Nakonec byl ale vybrán tyrolský Innsbruck - starobylé město ukryté ve stínu mohutných Alp. Toto místo vybrala Marie Terezie a kolosálně přitom ignorovala svého chotě Františka Štěpána, který si stěžoval, že v něm hory vzbuzují sklíčenost a tíseň.
Marie Terezie se svým synem Leopoldem a snachou Marií Ludovikou (1768)

Svatba proběhla v kostele sv. Jakuba v Innsbrucku. Ludoviku přivedla k oltáři její tchýně Marie Terezie. Celou slavnost celebroval Klement, biskup z Freisingu. Princezna měla na sobě krásné šaty a zdobily jí nádherné šperky. Není divu, že při tak krásné nevěstě oslabený Petr Leopold vyčerpávající obřady zvládl v pořádku.
Poté se novomanželé i všichni svatebčané odebrali do innsbruckého Hofburgu, kde byla Marie Ludovika představena tyrolským zemským stavům.
Svatební noc se ale nekonala. Výtečný pozorovatel života na dvoře, hrabě Khevenhüller-Metsch, napsal:"Protože se arcivévoda Leopold ještě stále cítil zesláblý, nemohl jít v takovém stavu k nevěstě, ale musel s ohledem na svůj špatný zdravotní stav spát ještě nějaký čas odděleně."
Do průběhu svatebních slavnostní však nepříjemně zasáhla jedna nešťastná událost. 18. srpna 1765 navštívil císař František Štěpán v doprovodu svého staršího syna Josefa divadelní představení. Během zpáteční cesty ale panovníka popadla slabost. Josef svého otce dovedl na innsbrucký Hofburg, kde jej uložil do noclehárny pro lokaje (byla to totiž nejbližší vhodná místnost). Zde ale počal císař ztrácet vědomí a ještě téže noci skonal.
V budově innsbruckého Hofburgu skonal 18. srpna 1765 císař František Štěpán Lotrinský

Smrtí Františka Štěpána osiřel i trůn toskánského velkovévodství. Zdědil jej právě Petr Leopold. Novomanželé do této italské země odcestovali 30. srpna 1765. Usadili se ve Florencii. Marie Ludovika žila ve Florencii poměrně samotářským způsobem života. Na veřejnosti se moc neobjevovala. Čas trávila v úzkém okruhu svých nejlepších přátel, nebo s dětmi, kterých přivedla na svět celkem šestnáct (bohužel prodělala i tři potraty). Prvním potomkem, kterého Marie Ludovika povila, byla Marie Terezie Josefa, pozdější choť saského krále Antonína (narozena v lednu roku 1767). Hned roku následujícího porodila i následníka trůnu, který při křtu obdržel jméno František.
Své děti vychovávala stranou od dvora a jeho intrik. Občas se svými ratolestmi vyrazila i na menší výlet (většinou k moři, nebo na venkov).
Velkovévoda Petr Leopold se mezitím věnoval reformám, které měly z chudého a zaostalého Toskánska učinit moderní stát. Za pětadvacet let vlády se mu podařilo zreformovat ústavu, daňový systém či trestní právo.
Obraz, který zachycuje Marii Ludoviku a Petra Leopolda i s jejich čtrnácti přeživšími dětmi (plátno pochází z let 1784 až 1785)

Jediným mráčkem, nad jinak poklidným manželstvím velkovévodského páru, byla Leopoldova náklonnost k něžnému pohlaví. Mezi ženštinami různého původu a postavení zajisté vyčnívá herečka a tanečnice Livia Raimondi, která velkovévodovi porodila synka Luigiho. Tento chlapec se stal úředníkem a zemřel roku 1814 ve Vídni na tuberkulózu. Marie Ludovika zálety svému choti tolerovala. Pomlouvači dokonce tvrdívali, že některé z panovníkových milenek (např. anglickou lady Anne Cowper) zvala velkovévodkyně ke společnému vyšívání. Tyto klepy jsou však pravděpodobně přitažené za vlasy.
Poklidný život v teplém Toskánsku ale skončil v roce 1790. Ve Vídni skonal císař Josef II. a Leopold se tak musel chopit vlády nad Habsburskou monarchií.
Leopoldova milenka Livia Raimondi na portrétě z 19. století

Leopold s Ludovikou do Vídně příliš nespěchali. Do hlavního města Habsburské monarchie i s celým svým dvorem dorazili až na začátku března roku 1790. Ještě téhož roku proběhla Leopoldova korunovace na císaře a uherského krále. Pražská korunovace se odehrála až 9. září roku následujícícho. Při příležitosti Leopoldovy a Ludovičiny korunovace byla v Praze uvedena zbrusu nová Mozartova opera "La clemenza di Tito", která se odehrává za vlády starořímského císaře Tita. Marie Ludovika, která se mezi fanoušky nadaného skladatele neřadila, měla po představení údajně prohlásit:"una porcheria tadesca", čili "německá prasečina".
Korunovace na českou královnu byla posledním významnějším aktem v Ludovičině životě. Dne 1. března 1792 odešel na onen svět Ludovičin choť Leopold. Marie Ludovika den za dnem chřadla. Bylo jasné, že císařovnu opustila vůle žít. Svého muže následovala 15. května 1792. Pohřbena byla ve vídeňské kapucínské hrobce. Nebyla zřejmě příliš vysoká, protože její rakev je v porovnání s rakvemi sousedními o dost kratší.
Prostá kovová rakev s ostatky císařovny Marie Ludoviky Španělské ve vídeňské kapucínské hrobce

Wesselényiho spiknutí 1/3

5. srpna 2016 v 12:49 | Habsburg |  Habsburské války
Chorvatská hrabata Zrínský a Frangepán krátce před popravou(představa romantického umělce z 19. století)

Uherské království v 16. a 17. století přidělávalo Habsburským králům vrásky na čele. Turecké nájezdy a časté vzpoury šlechticů dělaly z této oblasti neklidnou a nebezpečnou součást Habsburské monarchie.
Pro začátek by bylo vhodné si alespoň trochu nastínit, co spiknutí Františka Wessélenyiho a dalších šlechticů předcházelo.
Uhry byly již od konce 14. století permanentně ohrožovány rozpínavostí muslimské Osmanské říše. Nebezpečí zesílilo po roce 1526, kdy se vlády nad zemí ujal Ferdinand I. Habsburský, který se musel potýkat s prvním větším povstáním uherské šlechty. Do čela Ferdinandových odpůrců se tenkrát postavil bohatý magnát Jan Zápolský (mimojiné vlastnil i Spišský hrad na východním Slovensku). Aby si Zápolský upevnil svou moc, začal otevřeně spolupracovat s Osmany, kterým tehdy panoval slavný sultán Sulejman, zvaný Nádherný. Turci se tak od časů Zápolského začali neustále vměšovat do vnitřních věcí Uher a ustavičně štvali uherskou šlechtu proti Habsburkům.
Jan Zápolský na kresbě z první poloviny 18. století

Osmanská říše si v první polovině 17. století prošla vleklou politickou krizí, která její mezinárodní postavení silně oslabila. Státu panovali slabí sultáni (např. duševně nemocný Mustafa I.) a jednotlivé dvorské frakce sváděly nelítostné boje o moc. Stabilitě muslimské říše neprospěly ani zdlouhavé války s Persií. Tři habsburští panovníci (Matyáš, Ferdinand II. a Ferdinand III.) si tak mohli na východní hranici říše užívat relativního klidu (až na povstání uherských šlechticů Bethlena a Rákocziho, která se kryla s probíhající třicetiletou válkou). To vše se ale změnilo s nástupem sultána Mehmeda IV. na trůn v roce 1648. Mehmed se obklopil zdatnými poradci z rodu Köprülu a začal řinčet zbraněmi. Válku Habsburské monarchii vyhlásil v dubnu roku 1663. Klid byl rázem ten tam.
Výbojný sultán Mehmed IV. na německé rytině z roku 1670

Mehmedova armáda, podpořená tatarskými jednotkami, rychle překročila Dunaj a hravě porazila narychlo svolanou uherskou zemskou hotovost u jihoslovenského Parkanu (dnes Štúrovo). Ve Vídni vypukl chaos. Tehdejší král Leopold I. Habsburský i jeho dvořané dostali strach, protože se domnívali, že se turecké vojsko vydá k Vídní. Z obav před osmanskými hordami se část dvora evakuovala do Lince (např. Leopoldova nevlastní matka Eleonora Magdalena Gonzagová s dětmi). Mehmedovy jednotky se ale obrátily směrem k Novým Zámkům. Tato rozsáhlá protiturecká pevnost byla vystavěna na sklonku 16. století a hodně lidí bylo přesvědčeno o její nedobytnosti. Novým Zámkům tehdy velel uherský šlechtic Adam Forgách. Legendy o nedobytnosti Nových Zámků se ale rozplynuly 25. září 1663, kdy Forgách kapituloval a turecké jednotky pevnost obsadily. Odtud se pak tito hrdlořezové vydali plenit okolí Nitry a Levíc. Do otroctví odvlekli mnoho nevinných lidí, starce a děti vraždili. Brzy pak vpadli i na Valašsko a na Slovácko. Obsadili i některé další hrady a pevnosti.
Obrat ve válce nastal až v srpnu 1664, kdy se Leopoldovým vojskům pod vedením generála Raimonda Monteccucoliho podařilo dosáhnout drtivého vítězství v bitvě u Szentgotthárdu (německy Mogersdorf). Zdálo se, že Turci budou konečně poraženi, ale Leopold (na naléhání svých ministrů) s nimi uzavřel ve Vasváru nevýhodný mír. Leopold v mírových rezolucích uznal osmanskou kontrolu nad Sedmihradskem a nad některými pevnostmi (mimojiné i nad Novými Zámky a nad Velkým Varadínem). Turci se naopak zavázali dodržovat dvacetiletý mír a uzavřeli s Habsbourskou monarchií nějaké obchodní smlouvy. Uherská šlechta byla těmito mírovými podmínkami pobouřena a znechucena. Právě nevýhodný mír z Vasváru stál za Wessélenyiho spiknutím, které se rozhořelo krátce po skončení této kratičké rakousko-turecké války.
Vítězná bitva u Szentgotthárdu (Mogersdorfu) na rytině z roku 1664

V příštím pokračování tohoto článku bych Vám rád představil hlavní aktéry celé konspirace, která měla v závěru připravit Habsburky o uherskou korunu.
Snad Vám nevadí, že je článek rozdělen do tří částí, ale kdybych měl vše vměstnat do jednoho textu, byl by pak neskonale dlouhý a nepřehledný.
Doufám, že se na pokračování budete těšit.