Juan José de Austria

19. června 2016 v 13:57 | Habsburg |  Levobočci
Portrét Juana Josého de Austria z let 1655 až 1660

Mnozí příslušníci španělské rodové větve Habsburků si hlavu s přílišnou manželskou věrností nelámali. Juan José de Austria byl plodem nemanželské lásky mezi španělským králem Filipem IV. Habsburským a herečkou Maríou Calderón. María zřejmě upoutala Filipovu pozornost v roce 1627 během divadelního představení. Dítě se tomuto společensky nerovnému páru narodilo 7. dubna 1629. Krátce po porodu byl Juan José matce odebrán a ještě téhož roku musela María, na kterou Filip IV. zanevřel, opustit dvůr. Dožila v klášteře, kde také léta Páně 1646 zemřela.
Malý Juan José byl posléze vychováván ve skromných poměrech prostou ženou Magdalenou v Leónu. Po její smrti se musel přestěhovat do toledské provincie, kde se jeho výchovy ujali jezuité. Juan José byl učenlivý a inteligentní chlapec. Kantoři si též všímali jeho ctižádostivé povahy, která jej provázela po celý život.
Rodiče Juana Josého - María Inés Calderón a španělský král Filip IV. Habsburský

Král Filip IV. měl pravděpodobně dvacet nemanželských dětí, z nichž uznal za své pouze dvě. Jedním z těchto šťastlivců byl právě Juan José, kterého Filip za svého uznal roku 1642. Získal i titul kastilského a leónského velkopřevora johanitského (maltézského) řádu. Filip IV. si povšiml jeho vojenského nadání a tak jej roku 1647 poslal do španělského Neapolska, kde došlo ke vzpouře vedené rybářem Masaniellem. Rebelie vypukla kvůli hladomoru, který tento region sužoval od prosince roku 1646. Vzbouřence začala navíc podporovat Francie, která vedla od 30. let 17. století se Španělskem dlouhý a vyčerpávající konflikt.
Juan José povstání rozprášil a po nějaký čas zastával úřad mistokrále Neapolského. Mnoha rebelantům udělil milost a mezi lidem se začal stávat populárním. Otec jej později úřadu zbavil, ale jako náhradu mu udělil titul místokrále Sicilského.
Mladý Juan José de Austria na jezdeckém portrétu Josého de Ribery (1648)

Po svém příjezdu na Sicílii se usadil v Messině, čímž proti sobě popudil obyvatele nedalekého Palerma. Obyvatelé Palerma začali připravovat proti Juanovi Josému spiknutí, které ale bylo odhaleno a roku 1650 eliminováno. Jakmile se situace na ostrově uklidnila, začal se věnovat reformám. Snížil vojenskou přítomnost španělské armády, která byla příliš vysoká a pro Siciílii ekonomicky nevýhodná. Zavedl též spotřební daně a započal s centralizací ostrovního místokrálovství. Více věcí ale vykonat nestihl, protože jej Filip IV. povolal do Katalánska, kde se měl podílet na bojích s povstalci. Juanovi to nebylo až tak proti srsti, rád válčil a vzrušení z boje mu na Sicílii chybělo.
Juan José na rytině Anselma van Hulleho z 18. století

Do Katalánska přicestoval v červenci roku 1651. Tato oblast, rozkládající se na hranicích Španělska a Francie, se stala centrem bojů mezi oběma těmito katolickými velmocemi. Juan José oblehl Barcelonu, hlavní město Katalánska. Francouzi se pokoušeli Juanovo obležení prolomit, avšak neúspěšně. V Barceloně mezitím propukl hladomor, což obránce přinutilo, aby město odevzdali do rukou Juana a jeho vojska. Stalo se tak v roce 1652. O dva roky později se Francouzi pod vedením prince Contiho zmocnili Bergy, Olotu, Camprodónu a dalších kastilských měst. Juan José je porazil. V říjnu 1655 se zmocnil Bergy a záhy též Solsony. Tím ale jeho katalánská kampaň skončila, protože jej otec pověřil správou španělského Nizozemí.
Cesta do španělského Nizozemí byla zdlouhavá a nebezpečná. Na moři se muselo Juanovo loďstvo, skládající se ze dvou lodí, potýkat s četnými útoky severoafrických pirátů. Po zdolání Středozemního moře vystoupil v Janově, odkud pokračoval do Milána. Zde se setkal s markýzem Caracenou, kterého jmenoval svým poradcem. Jeho předchůdcem na postu nizozemského místodržícího byl Leopold Vilém, Juanův vzdálený příbuzný z rakouské větve Habsburků.
Portrét z roku 1656 zachycuje Juana Josého coby nizozemského místodržícího

V Bruselu, svém novém sídelním městě, se Juan José setkal s Karlem II. Stuartem. Karel, nejstarší žijící syn popraveného anglického krále Karla I., žil ve vyhnanství, protože se Anglie zmocnili puritánští republikání vedení Oliverem Cromwellem. Karel II. žil ve španělském Nizozemí jako host Filipa IV. a španělský král jej hodlal podpořit v případné invazi na britské ostrovy.
Dále se zde Juan José věnoval správě ekonomiky (nařídil vznik "rady financí) a reformoval tamní vojsko. Byl nesmírně oblíbený. Lidem se líbil jeho pohledný zjev. Měl černé havraní vlasy, jasné oči a příjemné vystupování. Také se proslavil svou statečností, kterou znova prokázal roku 1656, kdy vedl španělskou armádu do boje s Francouzi u Valenciennes.
Na Pyrenejský poloostrov se navrátil v roce 1659 kvůli probíhajícím střetům mezi Španělskem a portugalskými povstalci. Vládu nad španělským Nizozemím předal do rukou markýze Caraceny.
Karel II. Stuart, se kterým navázal Juan José během svého pobytu v Bruselu přátelské kontakty

Portugalsko bylo od roku 1580 součástí Španělské říše. Mnoho Portugalců však s Habsburskou vládou nesouhlasilo a roku 1640 vypuklo velké povstání, jehož cílem bylo navrátit Portugalsku nezávislost. V čele Portugalců stál Jan, vévoda z Braganzy, který se roku 1640 stal novým portugalským králem. Filip IV. Habsburský ale Portugalskou samostatnost neuznal a tak boje mezi oběma státy přetrvávaly. Filip Juanovi svěřil velení nad španělskými vojsky v Portugalsku. Juan José přijel do Portugalska v roce 1661, ale jeho tažení skončilo nezdarem. Portugalce totiž financoval Karel II. Stuart, Juanův starý známý, který se roku 1660 navrátil zpět na anglický trůn. Zapomněl na veškeré dobrodiní, které mu Juan a Filip IV. v Bruselu prokazovali, a otevřeně podpořil Portugalce v boji proti Habsburkům. Juan José se ještě pokusil situaci zvrátit, ale 8. června 1663 utrpěl zdrcující porážku v bitvě u Ameixialu. Ztratil zde 10 000 mužů, zatímco Portugalci přišli o pouhých 1 000 mužů. Tato porážka ukončila Juanovu vojenskou kariéru.
Rytina, zobrazující bitvu u Ameixialu (8. června 1663), která znamenala konec Juanovy úspěšné vojenské kariéry

I přes tento veliký nezdar jej ctižádost neopouštěla. Využil své oblíbenosti u španělského lidu a požádal stárnoucího otce Filipa, aby jej prohlásil následníkem španělského trůnu. Filip IV. to samozřejmě odmítl a nepodpořil ani další Juanův ambiciózní plán - levobočkův plánovaný sňatek s Markétou Marií Terezií, která byla Juanovou nevlastní sestrou. Juan José se tak nikdy neoženil (měl však románek s jistou sicilskou šlechtičnou, se kterou měl tři dcerky).
Filip IV. zemřel v roce 1665. Novým španělským monarchou se stal mentálně zaostalý Karel II. Habsburský, Juanův nevlastní bratr. Tento čtyřletý, neustále churavějící chlapec byl zcela pod vlivem regentské rady, v jejímž čele stála Karlova matka Marie Anna Habsburská (sestra císaře a krále Leopolda I. Habsburského) a zpovědník Nithard, pocházející z Horních Rakous. Juan José proti nim neustále brojil a stal se hlavním soupeřem této mocné dvojice.
Nepopulárního Nitharda se mu podařilo svrhnout, ale královna Marie Anna byla silná a u lidu celkem oblíbená. Jejich nepřátelství vyvrcholilo Juanovým odchodem do vyhnanství v Zaragoze.
Juan José de Austria ve středních letech

Juan José zde kolem sebe shromáždil své příznivce a vytáhl do boje s macechou Marií Annou. V roce 1677 obsadil Madrid a královnu přinutil opustit dvůr. Sám se pak jmenoval prvním ministrem a začal řídit kolabující říši. Španělsko se tehdy ocitalo v obrovské hospodářské, politické a sociální krizi. Juan José jí ale nijak neřešil, čímž jeho obliba u veřejnosti klesla. Navíc musel akceptovat rezoluce míru z Nijmegenu, na základě kterého muselo Španělsko francouzskému králi Ludvíku XIV. podstoupit část španělského Nizozemí a Franche-Comté. Zemřel jako neoblíbený muž 17. září 1679 v Madridu. Vynořily se spekulace, že byl otráven. Ačkoliv byl královým levobočkem, pohřben byl v hrobce španělských Habsburků v madridském královském paláci El Escorial. Po Juanově smrti se vlády nad zemí opět chopila královna vdova Marie Anna.
Portrét Juana Josého od neznámého autora
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sarah's History Sarah's History | Web | 19. června 2016 v 14:41 | Reagovat

Vskutku výtečná hra se slovy, Pavle! Taktéž se mi opět moc líbil Juanův popis. Krásný článek.
Divím se, že Filipa zaujala zrovna žena se zrzavými vlasy. Co vím, tak takové ženy nebyly nikdy příliš oblíbené, tak proč by si panovník vybíral zrovna tu? Anebo to bylo právě kvůli tomu?
Ať už ovšem byl ten malíř šikovný, jak jen chtěl, María vypadá na tom portrétu opravdu nádherně.
Dvacet nemanželských dětí? To snad ne. Vždyť to je strašné.
Já toho Juana nechápu. Nejdříve dělá vše pro to, aby si ho lidé oblíli a nemluvilo se o něm pouze jakožto o levobočkovi hřejícím se ve slávě otce, a ke konci života to všechno několika tahy smaže. Smutné.

2 Gil Gil | 19. června 2016 v 18:07 | Reagovat

To byl asi poměrně těžký život, plný bojů a nakonec porážek (bojoval samozřejmě rád, píše se v článečku, ale na mě to působí tak neutěšeně) Alespoň že ho otec uznal za svého :)
Ten jezdecký portrét je překrásný!!

3 habsburg habsburg | Web | 20. června 2016 v 21:37 | Reagovat

[1]:Děkuji Sáro za tu krásnou chválu :-) Je to báječná motivace.
Já si myslím, že Juan už byl v závěru svého života unavený. Byl rád, že si na Slunci vydobyl nějaké to postavení a toužil už jenom po klidu. Bohužel ho to stálo popularitu.

[2]:Život to určitě těžký byl. Asi bych jej žít nedokázal. Také se mi ten portrét líbí.
Děkuji Ti za komentář, Gil :-)

4 Sisssi Sisssi | Web | 24. června 2016 v 19:49 | Reagovat

[1]: Zrzky bývají oblíbené tam, kde není tato barva příliš častá, například Kateřina(Keke) Geladzeová, Stalinova matka, byla rovněž zrzka a byla proto v Gruzii mezi tmvovlasou a tmavookou většinou považována za krasavici.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama