Červen 2016

Juan José de Austria

19. června 2016 v 13:57 | Habsburg |  Levobočci
Portrét Juana Josého de Austria z let 1655 až 1660

Mnozí příslušníci španělské rodové větve Habsburků si hlavu s přílišnou manželskou věrností nelámali. Juan José de Austria byl plodem nemanželské lásky mezi španělským králem Filipem IV. Habsburským a herečkou Maríou Calderón. María zřejmě upoutala Filipovu pozornost v roce 1627 během divadelního představení. Dítě se tomuto společensky nerovnému páru narodilo 7. dubna 1629. Krátce po porodu byl Juan José matce odebrán a ještě téhož roku musela María, na kterou Filip IV. zanevřel, opustit dvůr. Dožila v klášteře, kde také léta Páně 1646 zemřela.
Malý Juan José byl posléze vychováván ve skromných poměrech prostou ženou Magdalenou v Leónu. Po její smrti se musel přestěhovat do toledské provincie, kde se jeho výchovy ujali jezuité. Juan José byl učenlivý a inteligentní chlapec. Kantoři si též všímali jeho ctižádostivé povahy, která jej provázela po celý život.
Rodiče Juana Josého - María Inés Calderón a španělský král Filip IV. Habsburský

Král Filip IV. měl pravděpodobně dvacet nemanželských dětí, z nichž uznal za své pouze dvě. Jedním z těchto šťastlivců byl právě Juan José, kterého Filip za svého uznal roku 1642. Získal i titul kastilského a leónského velkopřevora johanitského (maltézského) řádu. Filip IV. si povšiml jeho vojenského nadání a tak jej roku 1647 poslal do španělského Neapolska, kde došlo ke vzpouře vedené rybářem Masaniellem. Rebelie vypukla kvůli hladomoru, který tento region sužoval od prosince roku 1646. Vzbouřence začala navíc podporovat Francie, která vedla od 30. let 17. století se Španělskem dlouhý a vyčerpávající konflikt.
Juan José povstání rozprášil a po nějaký čas zastával úřad mistokrále Neapolského. Mnoha rebelantům udělil milost a mezi lidem se začal stávat populárním. Otec jej později úřadu zbavil, ale jako náhradu mu udělil titul místokrále Sicilského.
Mladý Juan José de Austria na jezdeckém portrétu Josého de Ribery (1648)

Po svém příjezdu na Sicílii se usadil v Messině, čímž proti sobě popudil obyvatele nedalekého Palerma. Obyvatelé Palerma začali připravovat proti Juanovi Josému spiknutí, které ale bylo odhaleno a roku 1650 eliminováno. Jakmile se situace na ostrově uklidnila, začal se věnovat reformám. Snížil vojenskou přítomnost španělské armády, která byla příliš vysoká a pro Siciílii ekonomicky nevýhodná. Zavedl též spotřební daně a započal s centralizací ostrovního místokrálovství. Více věcí ale vykonat nestihl, protože jej Filip IV. povolal do Katalánska, kde se měl podílet na bojích s povstalci. Juanovi to nebylo až tak proti srsti, rád válčil a vzrušení z boje mu na Sicílii chybělo.
Juan José na rytině Anselma van Hulleho z 18. století

Do Katalánska přicestoval v červenci roku 1651. Tato oblast, rozkládající se na hranicích Španělska a Francie, se stala centrem bojů mezi oběma těmito katolickými velmocemi. Juan José oblehl Barcelonu, hlavní město Katalánska. Francouzi se pokoušeli Juanovo obležení prolomit, avšak neúspěšně. V Barceloně mezitím propukl hladomor, což obránce přinutilo, aby město odevzdali do rukou Juana a jeho vojska. Stalo se tak v roce 1652. O dva roky později se Francouzi pod vedením prince Contiho zmocnili Bergy, Olotu, Camprodónu a dalších kastilských měst. Juan José je porazil. V říjnu 1655 se zmocnil Bergy a záhy též Solsony. Tím ale jeho katalánská kampaň skončila, protože jej otec pověřil správou španělského Nizozemí.
Cesta do španělského Nizozemí byla zdlouhavá a nebezpečná. Na moři se muselo Juanovo loďstvo, skládající se ze dvou lodí, potýkat s četnými útoky severoafrických pirátů. Po zdolání Středozemního moře vystoupil v Janově, odkud pokračoval do Milána. Zde se setkal s markýzem Caracenou, kterého jmenoval svým poradcem. Jeho předchůdcem na postu nizozemského místodržícího byl Leopold Vilém, Juanův vzdálený příbuzný z rakouské větve Habsburků.
Portrét z roku 1656 zachycuje Juana Josého coby nizozemského místodržícího

V Bruselu, svém novém sídelním městě, se Juan José setkal s Karlem II. Stuartem. Karel, nejstarší žijící syn popraveného anglického krále Karla I., žil ve vyhnanství, protože se Anglie zmocnili puritánští republikání vedení Oliverem Cromwellem. Karel II. žil ve španělském Nizozemí jako host Filipa IV. a španělský král jej hodlal podpořit v případné invazi na britské ostrovy.
Dále se zde Juan José věnoval správě ekonomiky (nařídil vznik "rady financí) a reformoval tamní vojsko. Byl nesmírně oblíbený. Lidem se líbil jeho pohledný zjev. Měl černé havraní vlasy, jasné oči a příjemné vystupování. Také se proslavil svou statečností, kterou znova prokázal roku 1656, kdy vedl španělskou armádu do boje s Francouzi u Valenciennes.
Na Pyrenejský poloostrov se navrátil v roce 1659 kvůli probíhajícím střetům mezi Španělskem a portugalskými povstalci. Vládu nad španělským Nizozemím předal do rukou markýze Caraceny.
Karel II. Stuart, se kterým navázal Juan José během svého pobytu v Bruselu přátelské kontakty

Portugalsko bylo od roku 1580 součástí Španělské říše. Mnoho Portugalců však s Habsburskou vládou nesouhlasilo a roku 1640 vypuklo velké povstání, jehož cílem bylo navrátit Portugalsku nezávislost. V čele Portugalců stál Jan, vévoda z Braganzy, který se roku 1640 stal novým portugalským králem. Filip IV. Habsburský ale Portugalskou samostatnost neuznal a tak boje mezi oběma státy přetrvávaly. Filip Juanovi svěřil velení nad španělskými vojsky v Portugalsku. Juan José přijel do Portugalska v roce 1661, ale jeho tažení skončilo nezdarem. Portugalce totiž financoval Karel II. Stuart, Juanův starý známý, který se roku 1660 navrátil zpět na anglický trůn. Zapomněl na veškeré dobrodiní, které mu Juan a Filip IV. v Bruselu prokazovali, a otevřeně podpořil Portugalce v boji proti Habsburkům. Juan José se ještě pokusil situaci zvrátit, ale 8. června 1663 utrpěl zdrcující porážku v bitvě u Ameixialu. Ztratil zde 10 000 mužů, zatímco Portugalci přišli o pouhých 1 000 mužů. Tato porážka ukončila Juanovu vojenskou kariéru.
Rytina, zobrazující bitvu u Ameixialu (8. června 1663), která znamenala konec Juanovy úspěšné vojenské kariéry

I přes tento veliký nezdar jej ctižádost neopouštěla. Využil své oblíbenosti u španělského lidu a požádal stárnoucího otce Filipa, aby jej prohlásil následníkem španělského trůnu. Filip IV. to samozřejmě odmítl a nepodpořil ani další Juanův ambiciózní plán - levobočkův plánovaný sňatek s Markétou Marií Terezií, která byla Juanovou nevlastní sestrou. Juan José se tak nikdy neoženil (měl však románek s jistou sicilskou šlechtičnou, se kterou měl tři dcerky).
Filip IV. zemřel v roce 1665. Novým španělským monarchou se stal mentálně zaostalý Karel II. Habsburský, Juanův nevlastní bratr. Tento čtyřletý, neustále churavějící chlapec byl zcela pod vlivem regentské rady, v jejímž čele stála Karlova matka Marie Anna Habsburská (sestra císaře a krále Leopolda I. Habsburského) a zpovědník Nithard, pocházející z Horních Rakous. Juan José proti nim neustále brojil a stal se hlavním soupeřem této mocné dvojice.
Nepopulárního Nitharda se mu podařilo svrhnout, ale královna Marie Anna byla silná a u lidu celkem oblíbená. Jejich nepřátelství vyvrcholilo Juanovým odchodem do vyhnanství v Zaragoze.
Juan José de Austria ve středních letech

Juan José zde kolem sebe shromáždil své příznivce a vytáhl do boje s macechou Marií Annou. V roce 1677 obsadil Madrid a královnu přinutil opustit dvůr. Sám se pak jmenoval prvním ministrem a začal řídit kolabující říši. Španělsko se tehdy ocitalo v obrovské hospodářské, politické a sociální krizi. Juan José jí ale nijak neřešil, čímž jeho obliba u veřejnosti klesla. Navíc musel akceptovat rezoluce míru z Nijmegenu, na základě kterého muselo Španělsko francouzskému králi Ludvíku XIV. podstoupit část španělského Nizozemí a Franche-Comté. Zemřel jako neoblíbený muž 17. září 1679 v Madridu. Vynořily se spekulace, že byl otráven. Ačkoliv byl královým levobočkem, pohřben byl v hrobce španělských Habsburků v madridském královském paláci El Escorial. Po Juanově smrti se vlády nad zemí opět chopila královna vdova Marie Anna.
Portrét Juana Josého od neznámého autora

Narodil se Josef II. v Gabčíkove?

12. června 2016 v 18:00 | Habsburg |  Zajímavosti
Mladý Josef II. Habsbursko-Lotrinský na portrétu od Martina van Meytense (1765)

Gabčíkovo (do roku 1945 "Beš" či "Bös") je malé městečko, ležící na jižním Slovensku, pár kilometrů od hranic s Maďarskem. Toto místo proslulo především v 70. a 80. letech minulého století stavbou vodního díla Gabčíkovo. Tato rozsáhlá přehrada se stala ohniskem sporu mezi Slovenskem a Maďarskem, které poukazovalo na její mnohá ekologická rizika.
Málokdo však ví, že se v tomto městě nachází čtyřkřídlý, dvoupatrový zámek, který byl v minulosti sídlem vlivného uherského šlechtického rodu Amadeovců. Dnešní vzhled budova získala ve druhé polovině 18. století, kdy zdejší panství vlastnil hrabě Tadeáš Amade. Amadeovci se přátelili s královnou Marií Terezií Habsburskou. Panovnice bývala jejich častým hostem. Pobývala tady i v roce 1741, kdy se chystala na svou bratislavskou korunovaci, která jí měla zajistit titul uherské královny a respekt tamější nepoddajné šlechty.
Místní církevní kroniky uvádějí, že v komnatách gabčíkovského zámku přivedla na svět svého prvorozeného syna, budoucího císaře a krále Josefa II. Stát se tak mělo 13. března 1741 v jižní nárožní věži, kde měla Marie Terezie své pokoje.
Dnes nevíme, zdali je to pravda, protože oficiální zdroje jako místo Josefova narození uvádějí císařskou Vídeň (samozřejmě). Krom gabčíkovských církevních kronik bohužel neexistují žádné jiné prameny, které by gabčíkovský zámek jako místo Josefova příchodu na svět potvrdily, nebo vyvrátily.
Barokně-klasicistní průčeli gabčíkovského zámku

O skutečném místě Josefova narození se tak dnes můžeme jenom dohadovat. Gabčíkovští ale vědí své - Josef II. bezesporu spatřil světlo světa na jejich malebném zámku.

Marie Tereza Habsburská

4. června 2016 v 14:17 | Habsburg |  Ostatní Habsburkové
Budoucí francouzská královna Marie Tereza Habsburská na plátně slovutného Diega Velazquéze z let 1652 - 1653

Narodila se 10. září 1638 v madridském královském paláci El Escorial, který nechal v 16. století vystavět její pradědeček Filip II. Habsburský. Marie byla osmým dítětem svých rodičů, španělského krále Filipa IV. Habsburského a Isabely Bourbonské. Všichni její vlastní sourozenci, až na bratra Baltazara Karla Habsburského, zemřeli v dětském věku. Mariino dětství na strnulém španělském dvoře bylo plné nudy a osamělosti. Roku 1644 skonala její matka Isabela Bourbonská a otec Filip IV. se oženil s Marií Annou Habsburskou, dcerou císaře a krále Ferdinanda III. z rakouské větve Habsburků. O dva roky později se odebral na věčnost i jediný žijící Mariin sourozenec Baltazar Karel. V tu chvíli se Marie Tereza stala středobodem celého španělského dvora. Byla totiž jediným Filipovým žijícím potomkem a zároveň dědičkou Španělska a jeho zámořských kolonií.
Sedmiletá Marie Tereza, jak jí zachytil Juan Bautista Martínez del Mazo v roce 1645

Toto období však netrvalo dlouho, protože již v roce 1651 porodila její nevlastní matka Marie Anna dcerku Markétu Marii Terezii. Veškerá pozornost se tak obrátila na malou princeznu a Marie Tereza žila poklidným, ale stereotypním životem španělské infantky. Často navštěvovala mše a modlila se. Volný čas trávila ve společnosti svých dvorních dam a trpaslíků, které si obzvláště oblíbila. Její nejmilejší společnicí byla vévodkyně z Moliny, která Marii později doprovázela i na francouzský královský dvůr.
Marie Tereza v loveckém úboru

V roce 1658 byla španělská královská armáda poražena spojenými anglo-francouzskými silami v bitvě na Dunách. Tento střet přinutil Filipa IV., aby začal s francouzskou stranou jednat o podmínkách míru, který by ukončil třiadvacet let trvající konflikt mezi oběma velmocemi. Španělsku tato válka rozhodně neprospěla a ještě více jej oslabila.
K podpisu tzv. Pyrenejského míru došlo 7. listopadu 1659 na říčním Bažantím ostrově, rozkládajícím se na pohraničí Francie a Španělska. Filipa IV. zde zastupoval mocný španělský velmož Luis de Haro. Za francouzskou stranu byl vyslán slavný kardinál Jules Mazarin, vlivný poradce mladého francouzského monarchy Ludvíka XIV. Španělsko se dle mírových rezolucí muselo zřící Roussillonu a Perpignanu v Pyrenejích. Dále přišlo o Artois, Béthune, Arras, Gravelines a o část území v Henegavsku. Jednou z mírových podmínek byl též sňatek infantky Marie Terezy Habsburské s francouzským králem Ludvíkem XIV.
Červeně jsou vyznačena území, o které po uzavření Pyrenejského míru Španělsko přišlo

Nejprve se konala svatba v zastoupení. Ta se odehrála 3. června 1660 ve španělské Fuenterrabii. Ludvíka XIV. zastupoval již zmiňovaný španělský šlechtic don Luis de Haro. Při příležitosti sňatku v zastoupení musela Marie Tereza podepsat dokument, v němž se vzdala svých práv na španělskou královskou korunu. Následníkem španělského trůnu se tak stal Mariin nevlastní bratr Filip Prosper, který se narodil v roce 1657.
Této svatby se inkognito zúčastnila i Marie Luisa Orleánská, sestřenice Ludvíka XIV., která byla v rodině známá pod přezdívkou "Grande Mademoiselle". Grande Mademoiselle popsala Marii Terezu jako děvče s bělostnou, až průsvitnou pletí, s vysokým čelem a vystouplým dolním rtem, který byl pro Habsburskou dynastii typickým rysem. Její obličej zdobily menší oči safírově modré barvy. Se svými šperky a nepohodlnými tuhými španělskými sukněmi vypadala Marie Tereza jako posvátná postava, která ale nebyla ani půvabná a ani okouzlující.
Marie Tereza se svým chotěm, mladým Ludvíkem XIV., na rytině z počátku 60. let 17. století

Marie Tereza Habsburská opustila svou vlast 7. června 1660. Svatba za přítomnosti ženicha se odehrála v malém kostelíku v obci St. Jean-de Luz v jižní Francii. Marie Tereza byla svým nastávajícím chotěm okouzlená. Ludvík byl pohledný mladý muž, s kudrnatými vlasy a snědší pletí. První rok manželství byl poklidný a Marie Tereza se zřejmě cítila dobře. Na začátku listopadu roku 1661 porodila syna Ludvíka, dauphina, následníka francouzského trůnu. Porod trval zhruba dvanáct hodin a pod okny královniných komnat hráli španělští hudebníci na harfy a kytary, což mělo Marii Tereze připomínat její temperamentní hispánskou domovinu.
Někdy v tomto období se Ludvík XIV. zamiloval do plaché, ale půvabné Luisy de La Valliére, dvorní dámy vévodkyně orleánské. Přestal si Marie Terezy všímat a ta tak trávila čas s trpaslíky, šašky a malými pejsky. Milovala čokoládu, která se tehdy jenom pila, díky čemu se jí začal poměrně brzy kazit chrup. Nejvíce si u dvora rozuměla se svou tchýní, královnou matkou Annou Rakouskou, která byla Marii zároveň tetou (Anna byla sestra Mariina otce Filipa IV.). Společně se účastnily mnohých mší a pobožností. Po smrti Anny Rakouské v roce 1666 ztratila Marie Tereza Habsburská svou poslední oporu.
Anna Rakouská se svou neteří a snachou Marií Terezou Habsburskou na plátně Andrého Simona Renarda de Saint (1664)

Marie Tereza začala být melancholická a smutná. V roce 1662 porodila dceru Annu Alžbětu, která v prosinci téhož roku zemřela na zápal plic. Roku 1664 se královskému páru narodila další dcera jménem Marie Anna. Toto dítě bylo pravděpodobně postižené a umřelo krátce po porodu (v pozdější době se ale rozšířily klepy, které pravily, že princezna Marie Anna byla ve skutečnosti černoška a po porodu byla internována v klášteře). Dalším potomkem Ludvíka XIV. a Marie Terezy byla Marie Tereza. Tuto svou dceru chtěl Ludvík XIV. provdat za nizozemského místodržícího Viléma III. Oranžského, k čemuž ale nedošlo, protože děvče v pěti letech zemřelo. Co se týče posledních dvou dětí, chlapců, jejich osud byl rovněž neblahý.
V roce 1674 opustila Luisa de La Valliére dvůr a odjela do kláštera. Ludvík však nehodlal být Marii Tereze věrný. Seznámil se s koketní a šarmantní markýzou de Montespan, se kterou zplodil sedm dětí. Královna se ještě více stáhla do ústraní a po zbytek života zůstala skrytá ve stínu svého královského manžela.
Marie Tereza držící v dlaních model pařížské katedrály Notre-Damme, jejíž byla patronkou

V průběhu roku 1682 se celý francouzský dvůr přestěhoval do paláce ve Versailles, který se stal novým sídlem Ludvíka XIV. Tato přepychová stavba s velkolepými zahradami stojí dodnes a je trvalou přípomínkou Ludvíka XIV.
Marie Tereza se ráda procházela po versailleských zahradách, které si zamilovala. V tomto období se také těšila dobrému zdraví, takže všechny nepříjemně překvapilo to, k čemu došlo na přelomu července a srpna 1683.
Královna dostala horečku a její lékař, doktor Fagon, zjistil, že se jí pod levou paží vytvořil nádor. Nemocné pouštěli žilou, ale horečka začala stoupat ještě více a navíc začal z abscesu vytékat hnis. Marie Tereza trpěla, ale všichni tehdejší pozorovatelé se shodli na tom, že své utrpení snášela s obdivuhodným klidem a trpělivostí. Nestěžovala si na bolest a ani nebrečela. 30. června 1683 přijala v přítomnosti svého muže a syna svátost umírajících. Poté pronesla známou, ale tajemnou větu: "Co jsem královnou, byla jsem šťastná jen jediný den."
Marie Tereza zemřela téhož dne ve tři hodin odpoledne. Ludvík XIV. řekl: "Je to poprvé, co mne rozesmutnila. Nebe mi ji dalo takovou, jakou jsem si zasloužil."
Tato nešťastná, ale milující žena byla pohřbena v katedrále Saint-Denis v Paříži, po boku ostatních francouzských králů a královen.
Náhrobek francouzské královny Marie Terezy Habsburské v pařížské katedrála Saint-Denis

Dohalští z Dohalic

1. června 2016 v 22:14 | Habsburg |  Šlechtické rody
Erb šlechtické rodiny Dohalských z Dohalic

Dohalští z Dohalic (někdy též Bořkové Dohalští z Dohalic) se mohou řadit mezi nejstarší české šlechtické rody. Patří do rozrodu dávných Bořků, kam krom nich patřili též Bořkové z Miletínka, rytíři z Nové Vsi, Bořkové z Poličan atd. První písemná zmínka o Dohalských pochází z roku 1395. Uváděn je Bořek z Dohalic, který vlastnil ves a tvrz Dohalice nedaleko východočeského Hradce Králové. Nebyl ani bohatý, ani politicky a společensky významný. Někteří z Bořkových synů podporovali v 15. století krále Jiřího z Poděbrad, ale mnoho informací o nich nemáme.
Posloupnost rodu se odvozuje až od významějšího Bořka Dohalského z Dohalic, který je poprvé zmiňován v roce 1497. Byl zřejmě majetný, protože zakoupil několik statků a panství (roku 1512 například ves Mokrovousy u Hradce Králové). Jeho syn Václav Dohalský z Dohalic se stal hejtmanem Hradeckého kraje a založil mokrovouskou rodovou linii, která vymřela v polovině 17. století.
Současná podoba dohalické tvrze, která byla roku 1827 přestavěna na sýpku

Bořkův mladší syn Mikuláš (zemřel v roce 1576) založil dodnes žijící linii veselsko-dohalskou. Mikuláš žil ve vsi Vysoké Veselí. Za jeho syna Jana Dohalského z Dohalic bylo Vysoké Veselí císařem a králem Rudolfem II. Habsburským v roce 1580 povýšeno na město. Tehdy byli Dohalští již docela váženým rodem. Dostali se dokonce do Diadochu (byla to jakási první "encyklopedie" českých šlechtických rodin)populárního českého renesančního autora Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Členové rodu se ale později zapojili do stavovského povstání, což dočasně zastavilo jejich slibný rozvoj. Zradili císaře a krále Ferdinanda II. Habsburského a po bitvě na Bílé hoře přišli o polovinu majetku. Zbývající část majetku od Dohalských v roce 1627 koupil Albrecht z Valdštejna. Tuto Valdštejnovu polovinu získali zpět až v roce 1654, kdy jí od dědiců mocného vojevůdce odkoupil Václav Bořek Dohalský z Dohalic (zemřel v roce 1678). Václav nejprve vstoupil do švédské armády. Poté bojoval za saského kurfiřta Jana Jiřího a konečně až v roce 1637 přešel k Habsburkům. Přestoupil ke katolictví a později zastával vlivný post hejtmana kraje Hradeckého a byl též radou soudu nejvyššího purkrabí pražského.
Generalissimus Albrecht z Valdštejna v roce 1627 zakoupil zbývající polovinu zkonfiskovaného majetku Dohalských z Dohalic

František Karel (1647 - 1709), Václavův syn, byl hejtmanem Kouřimského kraje a dlouholetým přísedícím komorního a dvorského lenního soudu. Jeho syn Václav Vratislav Dohalský z Dohalic (1680 - 1756) byl v roce 1726 císařem a králem Karlem VI. Habsburským povýšen do starého panského stavu. O tři roky později si společně se svými příbuznými Janem Jiřím Dohalským a Janem Kryštofem Dohalským (1695 - 1768) zažádal o povýšení do hraběcího stavu. Vyhověno bylo pouze jemu, protože jako jediný si mohl dovolit zaplatit poplatek za uvedení do hraběcího stavu. Hraběcí větev Václava Vratislava vymřela v roce 1840.
Jan Kryštof Dohalský z Dohalic pocházel z vedlejší Zikmundovy větve, která vznikla v 16. století. Studoval práva a vstoupil do státních služeb. Byl přísedícím většího zemského soudu. Po smrti Karla VI. podpořil v boji o českou korunu Karla VII. Albrechta Bavorského, čímž proti sobě popudil legitimní Karlovu dědičku Marii Terezii. Později mu ale Marie Terezie milosrdně odpustila. Stal se také hejtmanem krajů Hradeckého a Prácheňského. Během vpádu pruského krále Friedricha Velikého do Čech v roce 1757 prokázal své organizační schopnosti jakožto člen zásobovací komise. Za své zásluhy získal v roce 1764 od Marie Terezie predikát "Boržek Dohalský Freiherr von Dohalitz" (tedy Bořek Dohalský, svobodný pán z Dohalic). Se svou rodinou sídlil na zámečku v Přívozci u Domažlic.
Barokní zámeček v Přívozci u Domažlic je dnes bohužel v dezolátním stavu. Dohalští jej v roce 1905 prodali.

Kryštofův pravnuk, Maria Jan Václav (1833 - 1885), rozdělil rod na starší větev, která ale vymřela již v následující generaci jeho synem Mariou Václavem Antonínem (1867 - 1919). Praotcem mladší větve rodu byl Maria František Karel (1843 - 1925), mladší bratr Jana Václava, jehož potomci žijí v Českých zemích dodnes.
Jeho tři synové se výrazně zapsali do moderních českých dějin. Prvorozený František Dohalský z Dohalic (1887 - 1951) působil jako československý velvyslanec v Rakousku. Po pádu Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava začal František podporovat protinacistický odboj. V červnu 1942 byl ale gestapem zatčen a odvlečen do koncentračního tábora v Dachau. Pobyt v lágru mu značně poškodil zdraví. Zemřel v roce 1951 záhy poté, co byl jeho syn Jiří Bořek Dohalský (1914 - 1990) zatčen komunistickou STB.
Dalším potomkem Františka Karla byl Antonín Bořek Dohalský (1889 - 1942). Tento nadaný teolog, kanovník svatovítské kapituly, papežský tajný rada a kanovník řádu sv. Lazara v Českých zemích zaplatil za své aktivity v odboji životem. Byl zatčen 5. června roku 1942 během mše, kterou celebroval v Ústavu pro slepé dívky sester františkánek. Za jeho zatčením zřejmě stál Franz Bobe, člen řádu maltézských rytířů a známý stoupenec nacistů, který Antonína udal gestapu. Byl deportován do koncentračního tábora v Osvětimi, kde téhož roku skonal.
Fotografie Antonína Bořka Dohalského, katolického kněze, který nalezl smrt v Osvětimi

Nejmladší z bratří, Zdeněk Maria Bořek Dohalský (1900 - 1945), pracoval jako žurnalista. Byl redaktorem Lidových novin. Věnoval se též politice. Vstoupil do prvorepublikové Národní strany. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl tajnou spojkou mezi protektorání vládou generála Aloise Eliáše a exilovou vládou presidenta Edvarda Beneše. Německá tajná policie gestapo jeho činnost ale odhalila. Zatkli jej a internovali v pražské věznici na Pankráci. V únoru 1945 ho gestapo převezlo do Malé pevnosti v Terezíně, kde ho zastřelili.
Rod dnes přežívá v osobách potomků Jiřího Bořka Dohálského. Někteří členové rodiny dnes žijí v Lysé nad Labem.
Fotografie Zdeňka Bořka Dohalského, který byl v Terezíně zastřelen příslušníky gestapa