Ostrolúčtí (Osztroluczky)

5. března 2017 v 20:50 | Habsburg |  Šlechtické rody
Erb rodiny Ostrolúckých

Dnešní putování za osudy šlechtických rodů nás zavede do vesnice Ostrá Lúka, jenž leží nedaleko středoslovenského města Zvolen. Dějiny této obce jsou spjaty s rodinou Ostrolúckých, která má své kořeny právě zde. Nejstarším známým a doloženým předkem rodu byl Jiří Ostrolúcký. Tento šlechtic zastával v letech 1512 až 1518 funkci podžupana zvolenské stolice (stolice/župa = označovaly se tak uherské kraje). V průběhu 16. a 17. století konvertovali členové rodu k protestantskému křesťanství. Jeden z Jiřího potomků, Melichar Ostrolúcký, dal v roce 1636 v Ostré Lúce vybudovat renesanční kaštýl. Plány na stavbu šlechtického sídla vytvořil bánskoštiavnický stavitel Abrahám Artz. Na stěně v přízemí se nachází do kamene vytesaný nápis: "Ať tento dům stojí do doby, než mravenec vypije moře a želva obejde svět". Melicharovi následovníci se řadili mezi nejbohatší zemany v Uhersku a žili rušným společenským životem. Kaštýl proto barokně upravili a učinil z něj středisko bohatého kulturního života.
Kaštýl v Ostré Lúce je dnes bohužel v žalostném stavu - že by snad mravenec přeci jenom dopíjel moře a želva pomalu obešla svět?

Dalším významným členem rodu byl Ludvík Ostrolúcký (zemřel r. 1813), jenž sňatkem s Ludvíkou Príleskou získal panství Zemianské Podhradie. Jeho synové Mikuláš (1797-1872) a Gejza Gustav (1800-1862) Ostrolúčtí si otcovo dědictví rozdělili. Mikulášovi zůstala Ostrá Lúka a Gejza získal Zemianské Podhradie, čímž založil zemianskopodhradskou větev rodu. Starší z bratrů, Mikuláš, byl předsedou královské soudní tabule a roku 1849 se stal komisařem Zvolenské stolice. S manželkou Alžbětou Gosztonyi měl syna Gejzu (1819-1884) a Adelu (1823-1853). Adela Ostrolúcká svou vzdělaností a rozhledem okouzlila slovenského národního buditele Ľudovíta Štúra a stala se jeho životní láskou. Lásku jí měl mladý politik údajně vyznat na honosném plese v bratislavském Grasalkovičově paláci. Poté, co Ľudovít Štúr padl do nemilosti uherských úřadů, jej Adela ukryla na půdě evangelického kostela v Zemianském Podhradí, kde ho navštěvovala. Jejich vztah bohužel neměl delšího trvání, neboť nemocná Adela zemřela v pouhých třiceti letech ve Vídni. Štúr se pak nikdy neoženil. Jejich milostný poměr se stal námětem a inspirací pro knihu slovenského spisovatele Ľuda Zubka "Jar Adely Ostrolúckej".
Slovenský obrozenec Ľudovít Štúr a jeho životní láska Adela Ostrolúcká

Adelin bratr Gejza působil jako hlavní notář Zvolenské stolice. Jeho první manželství s Magdalénou Podmanickou skončilo rozvodem, po kterém se Gejza oženil s o třicet let mladší Adelou Huszághovou. Zeman Gejza po sobě zanechal syny Mikuláše (1867-1947) a Gejzu (1869-1952). Mikuláš se živil jako právník a mnoho času tak trávil v Budapešti, kde Ostrolúčtí vlastnili palác. Na začátku 20. století se stal županem Zvolenské stolice a po vzniku Československa získal československé státní občanství. Zemřel jako bezdětný v roce 1947 a ostrolúcký kaštýl tak připadl státu. Jeho bratr Gejza pobýval v Zemianském Podhradí. V mládí se nadchl pro cestování a mimojiné navštívil Indii, Čínu, Japonsko a USA. Roku 1914 získal čestné občanství města Žiliny a císař František Josef I. jej odměnil válečným křížem I. třídy.
Hlavou rodu je v současnosti Mikuláš Ostrolúcký (1940), který i s rodinou bydlí v Maďarsku.
Portrét zemana Gejzy Ostrolúckého, hlavního notáře Zvolenské stolice

Kaštýl v Ostré Lúce je od roku 2012 v majetku obce a chátrá. Omítky jsou navlhlé a do budovy zatéká, což samozřejmě škodí honosné freskové výzdobě stropů. Empírový kaštýl v Zemianském Podhradí slouží jako domov sociálních služeb a široké veřejnosti je uzavřen. Někdejší slávu zemanského rodu Ostrolúckých tak dnes hlavně připomíná dochovaná knihovna, čítající zhruba 3 000 svazků, která je ve vlastnictví vlastivědného muzea ve Zvoleně. Nalezneme zde knihy latinské, francouzské, maďarské, německé i anglické, ale knihu slovenskou bychom tady hledali marně.
Pohled na kaštýl v Zemianském Podhradí směrem od nádvoří
 

Páni z Vrtby

3. března 2017 v 21:23 | Habsburg |  Šlechtické rody
Erb pánů z Vrtby

Starobylý rod pánů z Vrtby přijal své jméno podle dnes již zaniklého západočeského hradu Vrtba u Horní Bělé. Hrad byl založen Sezemou, který pocházel z rozrodu staročeského rodu Hroznatovců. Název hradu se kolem roku 1316 stal Sezemovým predikátem.
V průběhu staletí získali Vrtbové mnoho statků v západních a středních Čechách. K těm nejvýznačnějším patřily vsi Klenovice či Nekmíř. Rodina byla věrná habsburské dynastii, a tak byli bratři Václav (zemřel 1617) a Jan povýšeni Rudolfem II. Habsburským roku 1584 do stavu svobodných pánů. Habsburkům zůstali Vrtbové věrní i po stavovském povstání, díky čemuž získali mnoho konfiskovaných panství (např. Vrchotovy Janovice, Červený Hrádek, Votice, Křimice aj.). Habsburské přízni se nejvíce těšil Sezima Jan z Vrtby (1578 - 1648), jenž se ziskem hraběcího titulu zařadil mezi nejvlivnější šlechtice českého království. Od roku 1638 zastával post nejvyššího sudího a od roku 1644 se honosil titulem nejvyššího komořího. V Nuslích u Prahy si Sezima nechal vybudovat zámek, který byl ale bohužel v 19. století zbourán.
Barokní okrasná váza pocházející z bývalého zámeckého parku v Nuslích

Sezima Jan byl třikrát ženatý a na svět přivedl několik potomků. Jeho starší syn Jan František z Vrtby (1630 - 1687) založil linii otickou a mladší syn Ferdinand František z Vrtby (1636 - 1712) položil základy větvě konopišťské. Ferdinand František z Vrtby se oženil s Barborou Kokořovskou z Kokořova, která mu porodila syna Jana Josefa z Vrtby (1669 - 1737). Jan Josef značně zbohatl sňatkem se svou sestřenicí Antonií z Heissensteina. Manželství bylo bohužel bezdětné a hrabě se po manželčině smrti znova neoženil. Věnoval se pak hlavně mecenáštví a oblíbil si též operu. Podporoval i fenomenálního barokního skladatele Antonia Vivaldiho. Roku 1712 byl Jan Josef jmenován nejvyšším purkrabím Pražského hradu a o devět let později jej císař Karel VI. Habsburský odměnil udělením prestižního Řádu zlatého rouna. Aby hrabě ještě více zvýšil svůj věhlas, zahájil roku 1712 přestavbu starého rodového paláce na Malé Straně. U paláce vyrostla moderní francouzská zahrada, která se i dnes řadí k nejnavštěvovanějším koutům v Praze. Na vzniku hraběcí zahrady se podíleli nejpřednější umělci své doby. Architektem byl populární František Maxmilián Kaňka a o sochařskou výzdobu se postaral Matyáš Bernard Braun.
Malá, ale okouzlující Vrtbovská zahrada je i dnes jedním z klenotů stověžaté Prahy

Hrabě Jan Josef z Vrtby skonal roku 1737. Majetek tak přešel do rukou jeho synovce Františka Václava z Vrtby (1671 - 1750), jenž se ale postavil proti Marii Terezii, a podpořil bavorského kurfiřta Karla VII. Albrechta při jeho uchvácení české královské koruny. Posledním příslušníkem rodu pánů z Vrtby byl hrabě František Josef z Vrtby (1759 - 1830). Byl rytířem toskánského řádu svatého Štěpána, c. k. tajným radou, nejvyšším zemským maršálem a dědičným komořím Království českého. Podporoval "Spolek na podporu umění hudebního v Čechách" a stál i při jeho transformaci na Pražskou konzervatoř. Dokonce se stal prvním generálním ředitelem české vzájemné pojišťovny. Zemřel 27. března 1830 v Křimicích. Nikdy se neoženil a nezanechal po sobě žádné potomky. Jeho smrtí rod pánů z Vrtby vymřel. Rodový majetek zdědil kníže Jan z Lobkovic.
Hrabě František Josef z Vrtby na rytině z 19. století

Zámek Niederweiden

14. února 2017 v 9:50 | Habsburg |  Habsburská sídla
Barokní zámecké průčelí

Roztomilý zámeček Niederweiden leží v rakouském městečku Engelhartstetten v oblasti tzv. Moravského pole. Nedaleko odtud byl ve známé bitvě roku 1278 zabit český král Přemysl II. Otakar. Předchůdcem dnešního zámečku byl hrad Grafenweiden, jenž se rozkládal v místech dnešní zámecké zahrady. První zmínka o tomto starém panském sídle pochází z roku 1337. Hrad, který v 15. století patřil např. loupeživému rytíři Lienhartovi Arbergerovi, však postupem času zpustl. V roce 1637 získal chátrající hrad hrabě Concin von Penne, jenž jej prodal Ernstu Rüdigerovi von Starhembergovi. Právě za Starhembergů se začala psát historie zámku Niederweiden.
Udatný hrabě Ernst Rüdiger von Starhemberg proslul svými hrdinskými činy při obraně Vídně před Turky roku 1683

Zámek vyrostl v letech 1693 až 1694. Architektem byl ve své době populární Johann Bernhard Fischer z Erlachu (mimojiné autor barokních jízdáren lednického zámku). Starhembergům zámek sloužil jako lovecké sídlo až do roku 1726, kdy jej zakoupil legendární maršál Evžen Savojský, strůjce vítězství nad Turky v bitvě u Zenty (1697). Princ Evžen zámek využíval až do své smrti v roce 1736. Niederweiden poté připadl princi Josefovi Friedrichovi Sasko-Hildburghausenskému, jenž měl za manželku Evženovu neteř Annu Viktorii. Po velkolepých barokních oslavách, které Josef Friedrich roku 1754 uspořádal na počest Marie Terezie a jejího chotě Františka Štěpána Lotrinského, se zámek dostal do rukou právě tohoto panovnického páru. Krom Niederweidenu manželé od Josefa Friedricha zakoupili i nedaleký zámek Schlosshof a učinili z nich svá oblíbená sídla.
Zámek na rytině v době, kdy sloužil Starhembergům jako lovecké útočiště

Roku 1765 zahájila Marie Terezie přestavbu celého zámeckého areálu, čímž získal prakticky dnešní podobu. Stavbu vedl vrchní dvorní architekt Nikolaus von Paccasim, slavnostní sál vyzdobil Jean-Baptiste Pillement. Zlaté časy zámku skončily se smrtí Marie Terezie v roce 1780. Členové dynastie přestali na zámek dojíždět a tak jej císař František Josef I. roku 1898 odprodal vojenské správě. Hodnotné vybavení interiérů bylo převezeno do Vídně. Po druhé světové válce začal niederweidenský zámek chátrat. Rekonstrukční práce byly zahájeny až roku 1986 a po jejich zdárném ukončení bylo sídlo otevřeno veřejnosti. V současné době se na zámku nachází restaurace, v některých místnostech se pořádají příležitostné výstavy.
Barokní slavnostní sál s freskami od Jeana-Baptisty Pillementa z 60. let 18. století
Pohled na zámek od zrenovované zahrady
 


Karel I. Josef Habsburský

27. ledna 2017 v 22:02 | Habsburg |  Ostatní Habsburkové
Karel I. Josef Habsburský na rytině s insigniemi teutonského řádu a s odznaky moci olomouckého biskupství (60. léta 17. století)

Karel Josef, tento chlapec se smutným osudem, přišel na svět 7. srpna 1649 ve Vídni do rodiny císaře Ferdinanda III. Habsburského a jeho manželky Marie Leopoldiny Tyrolské. Karlův příchod na svět doprovázela tragédie - krátce po porodu skonala jeho šestnáctiletá matka. Ferdinand III. se tak stal po třetí vdovcem. O Karlově dětství toho mnoho nevíme. Vyrůstal na dvoře obklopen svými nevlastními sourozenci a stejně jako jeho starší bratr Leopold byl i on předurčen k zisku nějaké prestižní funkce v římskokatolické církvi. Roku 1657 zemřel Ferdinand III. a z Karla Josefa se tak stal úplný sirotek. Pod dohledem bratra Leopolda, jenž se mezitím ujal vlády nad habsburským soustátím, však Karel Josef postupně dozrál k budoucímu kněžskému stavu.
Malý Karel Josef s domácími mazlíčky na portrétu od Franse Luycxe (asi 1651)

Coby budoucí církevní hodnostář se Karel Josef věnoval hlavně studiu teologie, morálky a církevní hudby. První tonzura (tj. postřižiny), byla Karlu Josefovi provedena v jedenácti letech. Postřižiny mu tak konečně otevřely dveře k význačným církevním důstojenstvím. V dubnu roku 1662 byl zvolen koadjutorem biskupství pasovského a již v listopadu téhož roku se po smrti strýčka Leopolda Viléma Habsburského ujal tamní biskupské berle. Po Leopoldovi Vilémovi zdědil též post velmistra řádu německých rytířů (teutonů). Dne 23. dubna 1663 byl zvolen biskupem olomouckým a vratislavským. Spravoval též alsaská opatství v Murbachu a Luderssu. Žádného z těchto úřadu se však Karel Josef nikdy fakticky neujal. Do života churavého arcivévody zasáhla smrt. Zastihla jej 27. ledna 1664 v hornorakouském Linci. Bylo mu patnáct let. Jeho mladé tělo bylo pohřbeno ve vídeňské císařské hrobce. Olomouckým biskupem byl zvolen Karel II. z Lichtensteina-Castelcornu, jenž se později proslavil výstavbou arcibiskupského zámku a zahrad v Kroměříži.
Rakev arcivévody a biskupa Karla Josefa ve vídeňské císařské hrobce

Maxmilián I. Habsburský 1/2

22. ledna 2017 v 22:46 | Habsburg |  Rakouští Habsburkové
Maxmilián I. Habsburský na portrétu od Bernharda Strigela z počátku 16. století.

Maxmilián, jeden z nejvýznamnějších Habsburků, který stál v čele Svaté říše římské na počátků éry novověku, přišel na svět 22. března 1459 ve Vídeňském Novém Městě. Jeho otcem byl odtažitý, chladný a rezervovaný Friedrich III. Habsburský, který se zajímal o okultní vědy, alchymii a astronomii. Pro svou flegmatickou povahu byl přezdíván "arcispáčem Římské říše". Maxmiliánovou matkou byla Eleonora Portugalská, dcera portugalského krále Eduarda I., ze starobylé dynastie Avizů. Manželství jeho rodičů nebylo šťastné. Eleonora špatně snášela Friedrichovu lakomou a studenou letoru. Upla se proto na Maxmiliána, který se stal jejím největším potěšením.
Maxmiliánovi rodiče - Friedrich III. Habsburský a Eleonora Portugalská. V pozadí je vyobrazena císařská Vídeň.

První pohromou Maxmiliánova života byla smrt jeho matky Eleonory. Císařovna zemřela roku 1467 v jednatřiceti letech. Příčinou její smrti byla jakási gastrointestiální infekce (průjem). Malý Maxmilián svou matku miloval. Hodně se mu věnovala, vyprávěla mu příběhy o legendárních hrdinech a dopřávala mu nejrůznější sladkosti a pochutiny. Ve své autobiografii Weisskunig, kterou Maxmilián napsal v zřejmě v letech 1505 až 1506 (pomáhal mu při tom i jeho sekretář) panovník uvádí, že když jej matka brávala do náručí, cítil se tam v "báječném bezpečí". Podobných dokladů o takto láskyplném vztahu mezi synem a matkou z nejvyšší společenské vrstvy nemáme z tohoto období mnoho. Je dost pravděpodobné, že Eleonora neustálým kritizováním a spory s Friedrichem probudila v Maxmiliánovi jeho pozdější velikou ctižádostivost.
Učení Maxmiliánovi moc nešlo. Císař Friedrich pověřoval výukou mladého prince přísné kantory, kteří v chlapci lásku ke vzdělání nevyvolali. I přesto měl však Maxmilián talent na jazyky. Ovládal němčinu, španělštinu a italštinu. Později se též naučil francouzštinu, vlámštinu a částečně angličtinu. Jeho nechuť k učení však vyvažovala tělesná síla, zdatnost a smělost. Také se zajímal o poezii, což dokazují veršované pasáže už zmiňované autobiografie Weisskunig.
Mladý Maxmilián se svým učitelem na středověké iluminaci

Do tajů státnického umění zasvětil Maxmiliána jeho otec Friedrich. Už v roce 1471 se oba vypravili do bavorského Regensburgu, kde se konal tzv. "křesťanský sněm". O dva roky později se zase Maxmilián s otcem zúčastnil tzv. "knížecího sněmu" v Trieru.
Otec mu též vyhlédl vhodnou nevěstu. Tou vyvolenou byla Marie Burgundská, jediná dcera a univerzální dědička mocného a bohatého vévody burgundského Karla Smělého. O urozenou ruku Marie Burgundské však měli zájem i jiní nápadníci. Největším Maxmiliánovým konkurentem byl francouzský dauphin (následník trůnu) Karel z Valois. Mariin otec se ale na konec rozhodl provdat svou dceru za Maxmiliána, kterého jakožto císařova syna považoval za významějšího a doufal, že by mu mohl Maxmiliánův císařský otec dopomoci i ke královské koruně. Té se ale nakonec Karel Smělý nedočkal, protože zemřel v bitvě u Nancy v lednu roku 1477. Francouzský král se po Karlově smrti pokoušel Marii přesvědčit, aby dala přednost jeho sedmiletému synovi, ale burgundská "zlatá nevěsta", jak se vévodově dceři přezdívalo, byla neoblomná. Svatební veselí se konalo 16. srpna 1477 v Gentu (město na území dnešní Belgie). Maxmilián sňatkem s Marií Burgundskou získal nejenom rozsáhlá a hlavně ekonomicky silná území (Henegavsko, Lucembursko, Flandry atd), ale i Řád zlatého rouna, který je do dnešních dní osobním řádem Habsbursko-lotrinského rodu. O některá území ale Maxmilián s Marií přišli, protože je zabral francouzský král, který se stal od té chvíle zavilým sokem Habsburské dynastie.
Sňatek Maxmiliána a Marie Burgundské, jak si jej představoval umělec z 19. století

Maxmilián trávil po sňatku čas v Burgundsku. Jeho domovský vídeňský císařský dvůr se s přepychovým a moderním dvorem burgundským nemohl vůbec srovnávat. Naučil se vlámsky a zdokonaloval své estetické cítění. Věnoval se zde též rytířským turnajům, které se staly jeho novou vášní. Sám se těchto klání aktivně účastnil a občas dokázal porazit i zkušenějšího soupeře. Bohužel však trpěl trvalým nedostatkem peněz. Své finanční problémy proto Maxmilián řešil častými půjčkami od mocné bankéřské rodiny Fuggerů. Dalším problémem, který Maxmiliána trápil, byl boj s francouzským králem Ludvíkem XI. z Valois. Ten Maxmiliána v očích burgundské veřejnosti neustále očerňoval a tvrdošíjně hájil své nároky na burgundské území.
V létě roku 1478 přivedla Marie na svět prvního Maxmiliánova potomka, který vešel do dějin jako Filip Sličný. O dva roky později počala Marie dcerku Markétu. V září 1481 se manželům narodil další syn František, který ale již v prosinci téhož roku zemřel. Další potomky pár neměl, protože Marie Burgundská zemřela na následky pádu z koně. Její tělo je pohřbeno v kostele Panny Marie v Bruggách.
Marie Burgundská na portrétu, jehož autorem je snad mistr Magdaléniny legendy

Smrtí Marie Burgundské nastaly Maxmiliánovi Habsburskému krušné časy. Nizozemské stavy mu sebraly jeho dvě malé děti. Filipa Sličného si do poručnictví vzalo město Gent a Markéta byla vyslána na francouzský dvůr Ludvíka XI. z Valois. Maxmilián byl ale odhodlán se bránit. Sestavil armádu a vytáhl proti zrádným stavům. Nejprve se mu dařilo, ale poté byl stavovskými vojsky poražen a uvězněn. Nebýt vojenského zásahu jeho otce Friedricha, zřejmě by se musel nároků na Burgundsko nadobro vzdát.
Maxmilián poté Burgundsko spravoval ve jménu svého syna Filipa, kterého stavové akceptovali. Musel se také zřeknout úřadu velmistra Řádu zlatého rouna. Tuto funkci též získal Filip.
16. února roku 1486 byl díky zásahu svého otce Friedricha zvolen římskoněmeckým králem. Dne 9. dubna 1486 došlo v Cáchách k Maxmiliánově slavnostní korunovaci. Samostatně panovat říší však začal až v roce 1493, kdy se Friedrich III. rozžehnal se světem.
Kresba Maxmiliána I. na koni od Hanse Holbeina staršího (mezi roky 1510 a 1513)

Zde bych první část Maxmiliánova životopisu ukončil. Doufám, že se Vám líbil, a věřím, že pokračování si zde budete moci přečíst již brzy.

Omluva za dlouhou neaktivitu

6. ledna 2017 v 23:02 | Habsburg |  Oznámení
Vážení čtenáři a příznivci dynastie Habsburků!
Zajisté jste si nemohli nevšimnout mé dlouhé neaktivity, kterou má na svědomí hlavně má lína povaha a také škola, ve které je toho v posledních měsících více než dost. Chci se polepšit a proto slibuji, že se zde již brzy objeví nové a nové články, které Vám představí opět svět habsburského rodu.

Také bych Vám chtěl do nového roku popřát hodně štěstí, zdravi a klidu. Klid je totiž v dnešních rozbouřených časech velice podstatný.

Tak ještě jednou se Vám omlouvám!


Marie Antonie Habsburská

19. října 2016 v 21:36 | Habsburg |  Ostatní Habsburkové
Marie Antonie Habsburská v šatu kurfiřtky bavorské

Jedna z méně známých příslušnic habsburské dynastie přišla na svět 18. ledna 1669 v císařské Vídni. Ačkoliv není příliš populární, její těžké životní osudy nejsou o nic méně zajímavé.
Narodila se jako nejstarší dcera císaře Leopolda I. Habsburského a jeho mladé manželky Markéty Marie Terezie Habsburské. Narození Marie Antonie předcházela smrt jejího staršího bratra Ferdinanda Václava, který zemřel v batolecím věku. Obdobný osud potkal i ostatní Mariiny vlastní sourozence. Princezna si ani moc neužila své matky, která se odebrala na věčnost v době, kdy se Marie Antonie učila svá první slova. Opuštěná Marie tak vyrůstala v chladném a strohém Hofburgu bez sourozenců a přátel.
Malá Marie Antonie s matkou Markétou (obraz ze sbírek paláce Hofburg)

Mariin otec Leopold svou nejstarší dceru brzy zahrnul do plánů habsburské sňatkové politiky. Plánoval svatbu Marie Antonie s mentálně zaostalým španělským příbuzným Karlem II. Z těchto plánu ale záhy sešlo, protože dal slabomyslný španělský monarcha přednost sňatku s bourbonskou princeznou Marií Louisou. Jako náhradu za Karla vybral Leopold bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela z dynastie Wittelsbachů.
Pohledný kurfiřt Maxmilián byl temperamentní milovník žen, libující si v četných radovánkách světského života. Císař Leopold též oceňoval jeho chrabré činy z protitureckých bojů, během kterých podporoval Leopoldovu ohroženou monarchii. Sňatku s kurfiřtem nestálo nic v cestě. Odehrál se 18. července 1685 ve Vídni. Marie Antonie tak v pouhých šestnácti letech opustila vídeňský dvůr a vydala se po boku Maxmiliána Emanuela do Mnichova.
Bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel v kruhu svých rádců (obraz ze zámku Schleißheim)

Po příjezdu do Mnichova nastaly pro Marii Antonii, novopečenou bavorskou kurfiřtku, krušné časy. Maxmilián Emanuel si své novomanželky takřka nevšímal. Věnoval se svým milenkám, z nichž nejvíce proslula Agnes Le Louchier (tato dáma přivedla na svět Maxmiliánova nemanželského syna Emanuela Františka Josefa, který později pobýval u dvora francouzského krále Ludvíka XV.).
Tichá a krásou neoplývající Marie Antonie žila samotářským a osamělým životem. Byla pod neustálým dozorem vrchní hofmistryně, která Marii otevřeně šikanovala.
První dítě přivedla Marie Antonie na svět až čtyři roky po sňatku s kurfiřtem. Byl to syn, který při křtu obdržel jméno Leopold Ferdinand. Bohužel, chlapec ještě v témže roce zemřel. Další neštěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. Druhorozený syn Anton se taktéž nedožil prvních narozenin - zemřel v roce 1690.
Roku 1691 byl Maxmilián II. Emanuel zvolen místodržícím Španělského Nizozemí a o rok později se tam i se svým dvorem přestěhoval. Marie Antonie jej však odmítla následovat a vrátila se zpět k otci Leopoldovi do Vídně.
Marie Antonie Habsburská oděná do šatu kurfiřtky bavorské (portrét pochází z poloviny 18. století - autor Marii Antonii nikdy osobně neviděl)

Do rodné Vídně se vrátila nešťastná, ponížená a nemocná žena, na které si roky psychického teroru v Bavorsku vyžádaly svou daň. Leopold I. s manželkou Eleonorou Magdalenou svou dceru láskyplně přivítali. Ta však chřadla a chřadla. 27. října 1692 porodila syna Josefa Ferdinanda. Porod Marii Antonii vyčerpal. Skonala na Vánoce, 24. prosince 1692. Pohřbena byla ve vídeňské císařské hrobce. Malý Josef Ferdinand byl krátce na to prohlášen následníkem španělského trůnu, ale zemřel již v sedmi letech roku 1699 kvůli žaludečním problémům (zlé jazyky samozřejmě tvrdily, že se jednalo o otravu...). Maxmilián Emanuel se znova oženil s Kunhutou Sobieskou a na Marii Antonii si už ani nevzpomněl.
Josef Ferdinand, jediný přeživší syn Marie Antonie, na portrétě od Augustina Coppense

Frank Huss: Vídeňský císařský dvůr

23. září 2016 v 13:32 | Habsburg |  Doporučená literatura
Přebal knihy Vídeňský císařský dvůr

Základní Informace: Název: Vídeňský císařský dvůr - Kulturní dějiny od Leopolda I. po Leopolda II.
Autor: Frank Huss
Počet stran: 348 stran
Nakladatelství: Knižní klub
Rok: 2008
Mé hodnocení: 10/10

Velkolepá, informacemi nabitá a u nás ojedinělá - taková je dle mého skromného úsudku kniha, která se do mé knihovny dostala před dvěma roky.
Autor nás provádí kulturní historií habsburského dvora od císaře Leopolda I. (1657 - 1705) až po vládu jeho pravnuka Leopolda II. (1790 - 1792). Krom nejrůznějších zajímavostí ze života barokních a rokokových Habsburků se zde např. dozvíme, kolik členů měla císařská kapela, kde jezdil Karel VI. nejčastěji lovit, nebo jaký oděv nosil typický dvořan Josefa I.
Kniha je rozdělena do dvou částí - první část se nazývá "Panovníci a jejich rodiny", druhá pak nese název "Život u dvora".
Frank Huss zde často cituje Wienerische Diarien (noviny, vycházející ve Vídni v 18. století), hraběte Küchelbeckera, anglickou lady Mary Wortley-Montagu a mnohé další svědky tehdejšího života. V závěru nalezneme kvalitní seznam doporučené literatury a zajímavý poznámkový aparát. Málem bych zapomněl i na bohatou obrazovou přílohu (nejvíce mne zaujaly kresby Josefa I. na zápisu z jednání tajné rady :-D).
Já mohu tuto knihu vřele doporučit každému milovníkovi Habsburské dynastie. Myslím si, že je to jedno z nejlepších děl, jaké bylo u nás o Habsburcích zatím vydáno.

Portréty Habsburků ze zámku Lemberk

16. září 2016 v 15:59 | Habsburg |  Zajímavosti
Zámek Lemberk, majestátní sídlo ukryté v lesích nedaleko severočeského Jablonného v Podještědí, bývá často spojován s osobou sv. Zdislavy z Lemberka, která zde ve 13. století žila a působila. Současnou podobu Lemberku však ale vtiskla nizozemská rodina Bredů, která se na zdejším panství usídlila po třicetileté válce. Mnozí příslušníci rodu Bredů zastávali důležité funkce u habsburského dvora ve Vídni. Interiéry svého severočeského zámku si tak vyzdobili několika hodnotnými portréty, které zachycují členy habsburského rodu.
Podařilo se mi vyfotografovat pár podobizen, které byly k vidění v tzv. rytířském sále. Předem se ale omlouvám za kvalitu fotografovaných portrétů - fotil jsem bez blesku, což se na úrovni fotografií trochu podepsalo.
Pohled na raně barokní zámeckou stavbu
Honosný štukový strop v rytířském sále je zdoben bojovými výjevy
Karel II. Habsburský, španělský král v letech 1665 až 1700, v dětském věku
Marie Tereza Habsburská, Karlova sestra a manželka francouzského krále Ludvíka XIV.
Ludvík XIV., zvaný "král Slunce", byl francouzským králem v letech 1643 až 1715 - po matce byl Habsburkem
Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská, třetí manželka císaře a českého krále Leopolda I. Habsburského
Polský král Michał Korybut Wiśniowiecki, manžel Eleonory Marie Josefy Habsburské

Doufám, že se Vám tyto habsburské portréty líbily. Mě zaujaly, protože jsem se s takovou portrétovou sbírkou, zaměřenou pouze na jeden panovnický rod, doposud v českých zemích nesetkal.

Výlet do Zákup

4. září 2016 v 20:08 | Habsburg |  Habsburská sídla
Milí čtenáři a příznivci habsburské dynastie!
V tomto krátkém textu bych Vám rád prostřednictvím svých vlastních fotografií a popisů představil zámek v severočeských Zákupech. O historii tohoto přepychového sídla si můžete více přečíst v článku, který jsem před časem napsal.
Hlavní vchod do zámeckého areálu

Cestou do severních Čech, kde jsem měl strávit zaslouženou dovolenou, se nám do cesty postavil zákupský zámek. Nastala tak jedinečná příležitost - navštívit někdejší sídlo Habsburské dynastie. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít a tak kolem třetí hodiny odpolední zaparkovalo naše auto na zámeckém parkovišti. V parku zrovna probíhalo jakési svatební focení a tak jsme vkročili rovnou na první zámecké nádvoří.
Bývalý vodní příkop obývají medvědi hnědí, kteří byli ale zalezlí. Toho dne bylo totiž hrozné horko a dusno. Tak jsem také raději zalezl do útrob samotné zámecké stavby. V podchodu panoval příjemný chládek a já se s klidem sobě vlastním vypravil k pokladně.
Pohled na hlavní zámeckou budovu
Předzámčí je charakteristické svou barokní věží (vlevo si můžete povšimnout onoho medvědího výběhu)

Příjemné prostředí zámecké pokladny ve mě podnítilo chuť nakupovat. Krom pohlednic a dalších nezbytných turistických suvenýrů jsem si z kasy odnesl nádhernou kresbu zákupského zámku od místního umělce. Už se těším, jak si jí zarámuji a pověsím nad pracovní stůl.
Vstupenky jsme si zakoupili pouze na druhý prohlídkový okruh. Ten první bychom už nestihli a na další prohlídku, která se měla konat za hodinu, jsme jít nemohli, protože nás mírně tlačil čas.
Zpočátku jsem toho litoval, ale pak se mé chmury rozplynuly. Druhý prohlídkový okruh, výstižně pojmenovaný "Návštěva u Habsburků", nás provedl po soukromých apartmánech rodiny Ferdinanda V. Habsbursko-Lotrinského. Salóny zařízené ve stylu druhého rokoka si nepochybně získají srdce každého milovníka historie.
Bohužel jsem si zapomněl koupit povolenku na fotografování... to jsem prostě celý já.
Nádvoří na kterém najdete restauraci, WC, automat s pochutinami a samozřejmě pokladnu s nabídkou nádherných upomínkových předmětů

Mladý hoch, který dělal průvodce, nás provedl místy, kde se v roce 1900 odehrála svatba následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d'Este s Žofií Chotkovou. Zavítali jsme též do kaple, kde se před 116 lety uskutečnil jejich svatební obřad. Musím přiznat, že to na mě udělalo hluboký dojem. Představa, že se procházím po místě, kudy kráčely dějiny, je vždy úžasná.
Po skončení prohlídky jsem se ještě vydal do zámecké zahrady, abych si pořídil pár snímku. Barokní zahrada je moc krásná, ale zasloužila by si rekonstrukci. Hlavně barokní terasovité schodiště volá zoufale po obnově.
Zámek od zahrady. Vstup na schodiště byl blokován dřevěnými laťkami

Barokní kašna ozdobená sochou putta (děťátka)
Socha sv. Jana Nepomuckého stojí před vstupem do parku

Ještě bych rád dodal, že kousek od parku se nachází chátrající budovy rozsáhlých barokních hospodářských budov. Ty, stejně jako stupňovité schodiště, čekají na nutnou opravu.
Po procházce parkem jsme habsburské sídlo opustili. Návštěvu tohoto místa mohu všem vřele doporučit. Dýchne zde na Vás éra posledních Habsburků, klid a pohoda.

Kam dál