Maxmilián I. Habsburský 1/2

Včera v 22:46 | Habsburg |  Rakouští Habsburkové
Maxmilián I. Habsburský na portrétu od Bernharda Strigela z počátku 16. století.

Maxmilián, jeden z nejvýznamnějších Habsburků, který stál v čele Svaté říše římské na počátků éry novověku, přišel na svět 22. března 1459 ve Vídeňském Novém Městě. Jeho otcem byl odtažitý, chladný a rezervovaný Friedrich III. Habsburský, který se zajímal o okultní vědy, alchymii a astronomii. Pro svou flegmatickou povahu byl přezdíván "arcispáčem Římské říše". Maxmiliánovou matkou byla Eleonora Portugalská, dcera portugalského krále Eduarda I., ze starobylé dynastie Avizů. Manželství jeho rodičů nebylo šťastné. Eleonora špatně snášela Friedrichovu lakomou a studenou letoru. Upla se proto na Maxmiliána, který se stal jejím největším potěšením.
Maxmiliánovi rodiče - Friedrich III. Habsburský a Eleonora Portugalská. V pozadí je vyobrazena císařská Vídeň.

První pohromou Maxmiliánova života byla smrt jeho matky Eleonory. Císařovna zemřela roku 1467 v jednatřiceti letech. Příčinou její smrti byla jakási gastrointestiální infekce (průjem). Malý Maxmilián svou matku miloval. Hodně se mu věnovala, vyprávěla mu příběhy o legendárních hrdinech a dopřávala mu nejrůznější sladkosti a pochutiny. Ve své autobiografii Weisskunig, kterou Maxmilián napsal v zřejmě v letech 1505 až 1506 (pomáhal mu při tom i jeho sekretář) panovník uvádí, že když jej matka brávala do náručí, cítil se tam v "báječném bezpečí". Podobných dokladů o takto láskyplném vztahu mezi synem a matkou z nejvyšší společenské vrstvy nemáme z tohoto období mnoho. Je dost pravděpodobné, že Eleonora neustálým kritizováním a spory s Friedrichem probudila v Maxmiliánovi jeho pozdější velikou ctižádostivost.
Učení Maxmiliánovi moc nešlo. Císař Friedrich pověřoval výukou mladého prince přísné kantory, kteří v chlapci lásku ke vzdělání nevyvolali. I přesto měl však Maxmilián talent na jazyky. Ovládal němčinu, španělštinu a italštinu. Později se též naučil francouzštinu, vlámštinu a částečně angličtinu. Jeho nechuť k učení však vyvažovala tělesná síla, zdatnost a smělost. Také se zajímal o poezii, což dokazují veršované pasáže už zmiňované autobiografie Weisskunig.
Mladý Maxmilián se svým učitelem na středověké iluminaci

Do tajů státnického umění zasvětil Maxmiliána jeho otec Friedrich. Už v roce 1471 se oba vypravili do bavorského Regensburgu, kde se konal tzv. "křesťanský sněm". O dva roky později se zase Maxmilián s otcem zúčastnil tzv. "knížecího sněmu" v Trieru.
Otec mu též vyhlédl vhodnou nevěstu. Tou vyvolenou byla Marie Burgundská, jediná dcera a univerzální dědička mocného a bohatého vévody burgundského Karla Smělého. O urozenou ruku Marie Burgundské však měli zájem i jiní nápadníci. Největším Maxmiliánovým konkurentem byl francouzský dauphin (následník trůnu) Karel z Valois. Mariin otec se ale na konec rozhodl provdat svou dceru za Maxmiliána, kterého jakožto císařova syna považoval za významějšího a doufal, že by mu mohl Maxmiliánův císařský otec dopomoci i ke královské koruně. Té se ale nakonec Karel Smělý nedočkal, protože zemřel v bitvě u Nancy v lednu roku 1477. Francouzský král se po Karlově smrti pokoušel Marii přesvědčit, aby dala přednost jeho sedmiletému synovi, ale burgundská "zlatá nevěsta", jak se vévodově dceři přezdívalo, byla neoblomná. Svatební veselí se konalo 16. srpna 1477 v Gentu (město na území dnešní Belgie). Maxmilián sňatkem s Marií Burgundskou získal nejenom rozsáhlá a hlavně ekonomicky silná území (Henegavsko, Lucembursko, Flandry atd), ale i Řád zlatého rouna, který je do dnešních dní osobním řádem Habsbursko-lotrinského rodu. O některá území ale Maxmilián s Marií přišli, protože je zabral francouzský král, který se stal od té chvíle zavilým sokem Habsburské dynastie.
Sňatek Maxmiliána a Marie Burgundské, jak si jej představoval umělec z 19. století

Maxmilián trávil po sňatku čas v Burgundsku. Jeho domovský vídeňský císařský dvůr se s přepychovým a moderním dvorem burgundským nemohl vůbec srovnávat. Naučil se vlámsky a zdokonaloval své estetické cítění. Věnoval se zde též rytířským turnajům, které se staly jeho novou vášní. Sám se těchto klání aktivně účastnil a občas dokázal porazit i zkušenějšího soupeře. Bohužel však trpěl trvalým nedostatkem peněz. Své finanční problémy proto Maxmilián řešil častými půjčkami od mocné bankéřské rodiny Fuggerů. Dalším problémem, který Maxmiliána trápil, byl boj s francouzským králem Ludvíkem XI. z Valois. Ten Maxmiliána v očích burgundské veřejnosti neustále očerňoval a tvrdošíjně hájil své nároky na burgundské území.
V létě roku 1478 přivedla Marie na svět prvního Maxmiliánova potomka, který vešel do dějin jako Filip Sličný. O dva roky později počala Marie dcerku Markétu. V září 1481 se manželům narodil další syn František, který ale již v prosinci téhož roku zemřel. Další potomky pár neměl, protože Marie Burgundská zemřela na následky pádu z koně. Její tělo je pohřbeno v kostele Panny Marie v Bruggách.
Marie Burgundská na portrétu, jehož autorem je snad mistr Magdaléniny legendy

Smrtí Marie Burgundské nastaly Maxmiliánovi Habsburskému krušné časy. Nizozemské stavy mu sebraly jeho dvě malé děti. Filipa Sličného si do poručnictví vzalo město Gent a Markéta byla vyslána na francouzský dvůr Ludvíka XI. z Valois. Maxmilián byl ale odhodlán se bránit. Sestavil armádu a vytáhl proti zrádným stavům. Nejprve se mu dařilo, ale poté byl stavovskými vojsky poražen a uvězněn. Nebýt vojenského zásahu jeho otce Friedricha, zřejmě by se musel nároků na Burgundsko nadobro vzdát.
Maxmilián poté Burgundsko spravoval ve jménu svého syna Filipa, kterého stavové akceptovali. Musel se také zřeknout úřadu velmistra Řádu zlatého rouna. Tuto funkci též získal Filip.
16. února roku 1486 byl díky zásahu svého otce Friedricha zvolen římskoněmeckým králem. Dne 9. dubna 1486 došlo v Cáchách k Maxmiliánově slavnostní korunovaci. Samostatně panovat říší však začal až v roce 1493, kdy se Friedrich III. rozžehnal se světem.
Kresba Maxmiliána I. na koni od Hanse Holbeina staršího (mezi roky 1510 a 1513)

Zde bych první část Maxmiliánova životopisu ukončil. Doufám, že se Vám líbil, a věřím, že pokračování si zde budete moci přečíst již brzy.
 

Omluva za dlouhou neaktivitu

6. ledna 2017 v 23:02 | Habsburg |  Oznámení
Vážení čtenáři a příznivci dynastie Habsburků!
Zajisté jste si nemohli nevšimnout mé dlouhé neaktivity, kterou má na svědomí hlavně má lína povaha a také škola, ve které je toho v posledních měsících více než dost. Chci se polepšit a proto slibuji, že se zde již brzy objeví nové a nové články, které Vám představí opět svět habsburského rodu.

Také bych Vám chtěl do nového roku popřát hodně štěstí, zdravi a klidu. Klid je totiž v dnešních rozbouřených časech velice podstatný.

Tak ještě jednou se Vám omlouvám!


Marie Antonie Habsburská

19. října 2016 v 21:36 | Habsburg |  Ostatní Habsburkové
Marie Antonie Habsburská v šatu kurfiřtky bavorské

Jedna z méně známých příslušnic habsburské dynastie přišla na svět 18. ledna 1669 v císařské Vídni. Ačkoliv není příliš populární, její těžké životní osudy nejsou o nic méně zajímavé.
Narodila se jako nejstarší dcera císaře Leopolda I. Habsburského a jeho mladé manželky Markéty Marie Terezie Habsburské. Narození Marie Antonie předcházela smrt jejího staršího bratra Ferdinanda Václava, který zemřel v batolecím věku. Obdobný osud potkal i ostatní Mariiny vlastní sourozence. Princezna si ani moc neužila své matky, která se odebrala na věčnost v době, kdy se Marie Antonie učila svá první slova. Opuštěná Marie tak vyrůstala v chladném a strohém Hofburgu bez sourozenců a přátel.
Malá Marie Antonie s matkou Markétou (obraz ze sbírek paláce Hofburg)

Mariin otec Leopold svou nejstarší dceru brzy zahrnul do plánů habsburské sňatkové politiky. Plánoval svatbu Marie Antonie s mentálně zaostalým španělským příbuzným Karlem II. Z těchto plánu ale záhy sešlo, protože dal slabomyslný španělský monarcha přednost sňatku s bourbonskou princeznou Marií Louisou. Jako náhradu za Karla vybral Leopold bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela z dynastie Wittelsbachů.
Pohledný kurfiřt Maxmilián byl temperamentní milovník žen, libující si v četných radovánkách světského života. Císař Leopold též oceňoval jeho chrabré činy z protitureckých bojů, během kterých podporoval Leopoldovu ohroženou monarchii. Sňatku s kurfiřtem nestálo nic v cestě. Odehrál se 18. července 1685 ve Vídni. Marie Antonie tak v pouhých šestnácti letech opustila vídeňský dvůr a vydala se po boku Maxmiliána Emanuela do Mnichova.
Bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel v kruhu svých rádců (obraz ze zámku Schleißheim)

Po příjezdu do Mnichova nastaly pro Marii Antonii, novopečenou bavorskou kurfiřtku, krušné časy. Maxmilián Emanuel si své novomanželky takřka nevšímal. Věnoval se svým milenkám, z nichž nejvíce proslula Agnes Le Louchier (tato dáma přivedla na svět Maxmiliánova nemanželského syna Emanuela Františka Josefa, který později pobýval u dvora francouzského krále Ludvíka XV.).
Tichá a krásou neoplývající Marie Antonie žila samotářským a osamělým životem. Byla pod neustálým dozorem vrchní hofmistryně, která Marii otevřeně šikanovala.
První dítě přivedla Marie Antonie na svět až čtyři roky po sňatku s kurfiřtem. Byl to syn, který při křtu obdržel jméno Leopold Ferdinand. Bohužel, chlapec ještě v témže roce zemřel. Další neštěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. Druhorozený syn Anton se taktéž nedožil prvních narozenin - zemřel v roce 1690.
Roku 1691 byl Maxmilián II. Emanuel zvolen místodržícím Španělského Nizozemí a o rok později se tam i se svým dvorem přestěhoval. Marie Antonie jej však odmítla následovat a vrátila se zpět k otci Leopoldovi do Vídně.
Marie Antonie Habsburská oděná do šatu kurfiřtky bavorské (portrét pochází z poloviny 18. století - autor Marii Antonii nikdy osobně neviděl)

Do rodné Vídně se vrátila nešťastná, ponížená a nemocná žena, na které si roky psychického teroru v Bavorsku vyžádaly svou daň. Leopold I. s manželkou Eleonorou Magdalenou svou dceru láskyplně přivítali. Ta však chřadla a chřadla. 27. října 1692 porodila syna Josefa Ferdinanda. Porod Marii Antonii vyčerpal. Skonala na Vánoce, 24. prosince 1692. Pohřbena byla ve vídeňské císařské hrobce. Malý Josef Ferdinand byl krátce na to prohlášen následníkem španělského trůnu, ale zemřel již v sedmi letech roku 1699 kvůli žaludečním problémům (zlé jazyky samozřejmě tvrdily, že se jednalo o otravu...). Maxmilián Emanuel se znova oženil s Kunhutou Sobieskou a na Marii Antonii si už ani nevzpomněl.
Josef Ferdinand, jediný přeživší syn Marie Antonie, na portrétě od Augustina Coppense
 


Frank Huss: Vídeňský císařský dvůr

23. září 2016 v 13:32 | Habsburg |  Doporučená literatura
Přebal knihy Vídeňský císařský dvůr

Základní Informace: Název: Vídeňský císařský dvůr - Kulturní dějiny od Leopolda I. po Leopolda II.
Autor: Frank Huss
Počet stran: 348 stran
Nakladatelství: Knižní klub
Rok: 2008
Mé hodnocení: 10/10

Velkolepá, informacemi nabitá a u nás ojedinělá - taková je dle mého skromného úsudku kniha, která se do mé knihovny dostala před dvěma roky.
Autor nás provádí kulturní historií habsburského dvora od císaře Leopolda I. (1657 - 1705) až po vládu jeho pravnuka Leopolda II. (1790 - 1792). Krom nejrůznějších zajímavostí ze života barokních a rokokových Habsburků se zde např. dozvíme, kolik členů měla císařská kapela, kde jezdil Karel VI. nejčastěji lovit, nebo jaký oděv nosil typický dvořan Josefa I.
Kniha je rozdělena do dvou částí - první část se nazývá "Panovníci a jejich rodiny", druhá pak nese název "Život u dvora".
Frank Huss zde často cituje Wienerische Diarien (noviny, vycházející ve Vídni v 18. století), hraběte Küchelbeckera, anglickou lady Mary Wortley-Montagu a mnohé další svědky tehdejšího života. V závěru nalezneme kvalitní seznam doporučené literatury a zajímavý poznámkový aparát. Málem bych zapomněl i na bohatou obrazovou přílohu (nejvíce mne zaujaly kresby Josefa I. na zápisu z jednání tajné rady :-D).
Já mohu tuto knihu vřele doporučit každému milovníkovi Habsburské dynastie. Myslím si, že je to jedno z nejlepších děl, jaké bylo u nás o Habsburcích zatím vydáno.

Portréty Habsburků ze zámku Lemberk

16. září 2016 v 15:59 | Habsburg |  Zajímavosti
Zámek Lemberk, majestátní sídlo ukryté v lesích nedaleko severočeského Jablonného v Podještědí, bývá často spojován s osobou sv. Zdislavy z Lemberka, která zde ve 13. století žila a působila. Současnou podobu Lemberku však ale vtiskla nizozemská rodina Bredů, která se na zdejším panství usídlila po třicetileté válce. Mnozí příslušníci rodu Bredů zastávali důležité funkce u habsburského dvora ve Vídni. Interiéry svého severočeského zámku si tak vyzdobili několika hodnotnými portréty, které zachycují členy habsburského rodu.
Podařilo se mi vyfotografovat pár podobizen, které byly k vidění v tzv. rytířském sále. Předem se ale omlouvám za kvalitu fotografovaných portrétů - fotil jsem bez blesku, což se na úrovni fotografií trochu podepsalo.
Pohled na raně barokní zámeckou stavbu
Honosný štukový strop v rytířském sále je zdoben bojovými výjevy
Karel II. Habsburský, španělský král v letech 1665 až 1700, v dětském věku
Marie Tereza Habsburská, Karlova sestra a manželka francouzského krále Ludvíka XIV.
Ludvík XIV., zvaný "král Slunce", byl francouzským králem v letech 1643 až 1715 - po matce byl Habsburkem
Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská, třetí manželka císaře a českého krále Leopolda I. Habsburského
Polský král Michał Korybut Wiśniowiecki, manžel Eleonory Marie Josefy Habsburské

Doufám, že se Vám tyto habsburské portréty líbily. Mě zaujaly, protože jsem se s takovou portrétovou sbírkou, zaměřenou pouze na jeden panovnický rod, doposud v českých zemích nesetkal.

Výlet do Zákup

4. září 2016 v 20:08 | Habsburg |  Hrady, zámky a paláce
Milí čtenáři a příznivci habsburské dynastie!
V tomto krátkém textu bych Vám rád prostřednictvím svých vlastních fotografií a popisů představil zámek v severočeských Zákupech. O historii tohoto přepychového sídla si můžete více přečíst v článku, který jsem před časem napsal.
Hlavní vchod do zámeckého areálu

Cestou do severních Čech, kde jsem měl strávit zaslouženou dovolenou, se nám do cesty postavil zákupský zámek. Nastala tak jedinečná příležitost - navštívit někdejší sídlo Habsburské dynastie. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít a tak kolem třetí hodiny odpolední zaparkovalo naše auto na zámeckém parkovišti. V parku zrovna probíhalo jakési svatební focení a tak jsme vkročili rovnou na první zámecké nádvoří.
Bývalý vodní příkop obývají medvědi hnědí, kteří byli ale zalezlí. Toho dne bylo totiž hrozné horko a dusno. Tak jsem také raději zalezl do útrob samotné zámecké stavby. V podchodu panoval příjemný chládek a já se s klidem sobě vlastním vypravil k pokladně.
Pohled na hlavní zámeckou budovu
Předzámčí je charakteristické svou barokní věží (vlevo si můžete povšimnout onoho medvědího výběhu)

Příjemné prostředí zámecké pokladny ve mě podnítilo chuť nakupovat. Krom pohlednic a dalších nezbytných turistických suvenýrů jsem si z kasy odnesl nádhernou kresbu zákupského zámku od místního umělce. Už se těším, jak si jí zarámuji a pověsím nad pracovní stůl.
Vstupenky jsme si zakoupili pouze na druhý prohlídkový okruh. Ten první bychom už nestihli a na další prohlídku, která se měla konat za hodinu, jsme jít nemohli, protože nás mírně tlačil čas.
Zpočátku jsem toho litoval, ale pak se mé chmury rozplynuly. Druhý prohlídkový okruh, výstižně pojmenovaný "Návštěva u Habsburků", nás provedl po soukromých apartmánech rodiny Ferdinanda V. Habsbursko-Lotrinského. Salóny zařízené ve stylu druhého rokoka si nepochybně získají srdce každého milovníka historie.
Bohužel jsem si zapomněl koupit povolenku na fotografování... to jsem prostě celý já.
Nádvoří na kterém najdete restauraci, WC, automat s pochutinami a samozřejmě pokladnu s nabídkou nádherných upomínkových předmětů

Mladý hoch, který dělal průvodce, nás provedl místy, kde se v roce 1900 odehrála svatba následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d'Este s Žofií Chotkovou. Zavítali jsme též do kaple, kde se před 116 lety uskutečnil jejich svatební obřad. Musím přiznat, že to na mě udělalo hluboký dojem. Představa, že se procházím po místě, kudy kráčely dějiny, je vždy úžasná.
Po skončení prohlídky jsem se ještě vydal do zámecké zahrady, abych si pořídil pár snímku. Barokní zahrada je moc krásná, ale zasloužila by si rekonstrukci. Hlavně barokní terasovité schodiště volá zoufale po obnově.
Zámek od zahrady. Vstup na schodiště byl blokován dřevěnými laťkami

Barokní kašna ozdobená sochou putta (děťátka)
Socha sv. Jana Nepomuckého stojí před vstupem do parku

Ještě bych rád dodal, že kousek od parku se nachází chátrající budovy rozsáhlých barokních hospodářských budov. Ty, stejně jako stupňovité schodiště, čekají na nutnou opravu.
Po procházce parkem jsme habsburské sídlo opustili. Návštěvu tohoto místa mohu všem vřele doporučit. Dýchne zde na Vás éra posledních Habsburků, klid a pohoda.

129. narozeniny krále Karla I. Habsbursko-Lotrinského

17. srpna 2016 v 14:20 | Habsburg |  Zajímavosti

Dnes, 17. srpna 2016, uplyne 129 let od narození posledního českého krále, blahoslaveného Karla I. Habsbursko-Lotrinského.

Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Oto Maria Habsbursko-Lotrinský přišel na svět 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích.

Zemřel 1. dubna 1922 ve vyhnanství na ostrově Madeira.

Tento výjimečný muž byl pro svůj příkladný křesťanský život a pro své mírové snahy prohlášen roku 2004 papežem Janem Pavlem II. za blahoslaveného.

Čest jeho památce!

Hrad Habsburg

14. srpna 2016 v 12:46 | Habsburg |  Hrady, zámky a paláce
Pohled na hlavní palác hradu Habsburg

Nepatrý hrádek, ležící ve švýcarském kantonu Aargau, se stal místem, odkud se Habsburská dynastie postupně rozletěla do celé Evropy a stala se jednou z nejmocnějších panovnických rodin starého světa.
Archeologické průzkumy dokázaly, že na místě současného objektu žili lidé již v době bronzové. Hrad byl vystavěn zřejmě na počátku 11. století hrabětem Radbotem a jeho bratrem Wernerem. Byli to jedni z nejstarších Habsburků vůbec. Původní jméno hradu bylo "Habichtsburg" (Jestřábí hrad). Pověst praví, že jednoho dne se hrabě Radbot vydal na hon, ale v hustém lese ztratil svého milovaného jestřába. Projel celým hvozdem, ale své drahé zvíře nikde nenašel. Unavený vyjel na zalezněný kopec, aby si tam odpočinul, když tu spatřil na jednom ze stromů svého jestřába. Na tomto místě nechal pak hrabě z veliké radosti vybudovat hrad, který pojmenoval na počest znovunalezeného společníka.
Hrabě Radbot Habsburský - jeden z prvních příslušníků rodu a zakladatel hradu (vpravo nahoře si povšimněte starého erbu dynastie)

Někteří historici a badatelé se ale domnívají, že zakladatelé hrad pojmenovali podle staroněmeckého slova hab či haw, což v překladu do češtiny znamená přechod přes řeku/brod.
Habsburkové zde však příliš dlouho nebydleli. V letech 1220 až 1230 přenesli své sídlo do městečka Brugg.
Dějepisec Meier napsal:"Hrad Habichtsburg byl ve 12. století zavlhlá díra. Žilo se tu doslova nad odpadky, které se házely do nižších pater. Když už se puch nedal vydržet, odpadiště se zapálilo a kouřem se zaháněla veškerá havěť." Věru se přesídlení středověkých Habsburků do Brugg nemůžeme divit.
Rytina hradu Habichtsburgu ze 16. století

Na přelomu 13. a 14. století se hradu zmocnil první švýcarský spolek. Habsburkové tak o své "rodné hnízdo" přišli nadobro. Pravděpodobně jim to ale moc nevadilo, poněvadž v oné době se již pevně usadili v zemích rakouských.
Hrad pak často střídal majitele. Roku 1469 jej získali františkáni z kláštera v Konigsfeldenu, ale ani ti nezabránili rychlému úpadku středověkého sídla. V 18. století se již hradu začalo říkávat Habsburg, a toto pojmenování mu zůstalo dodnes.
Na počátku 19. století hrad získal kanton Aargau, který se zasloužil o jeho postupnou konzervaci a renovaci.
Dnes se v rekonstruovaných hradních prostorách nachází malé muzeum a restaurace. Můžete si zde objednat i místní proslulé "habsburské burgundské víno".
Hrad, který se s pozdějšími habsburskými rezidencemi nemůže co do velikosti porovnávat, je dnes oblíbeným výletním místem turistů a milovníků historie.
Z původní velikosti hradu toho dnes již moc nezbylo...
Současná podoba rytířské síně hradu

Marie Ludovika Španělská

13. srpna 2016 v 0:56 | Habsburg |  Manželky Habsburků
Životní data: 1745 - 1792

Podobizna velkovévodkyně Marie Ludoviky od Antona Raphaela Mengse (1770)

Budoucí česká královna a císařovna Marie Ludovika přišla na svět 24. listopadu 1745 v královském paláci Portici v jihoitalské Kalábrii. Otcem jí byl Karel VII. Bourbonský, král Sicílie a Neapolska. Matkou jí byla saská a polská princezna Marie Amálie, dcera polského krále a saského kurfiřta Augusta III. Wettina. Ludovika se narodila jako pátá v pořadí po čtyřech sestrách. Bohužel, tři z nich zemřely ještě v dětském věku. Dospělosti se dožila pouze Ludovika a její starší sestra Marie Josefa Carmela. Dětství strávila v Neapolsku, takže po celý život hovořila hlavně jihoitalským nářečím. Život se Ludovice výrazně změnil až v roce 1759, kdy skonal její strýček, španělský král Ferdinand VI. Tento duševně nemocný muž zemřel bezdětný a španělská koruna tak připadla Ludovičinu otci Karlovi, který se i s celou rodinou přestěhoval na Pyrenejský poloostrov.
Čtrnáctiletá Marie Ludovika na portrétu z roku 1759 - tedy z roku, kdy se její otec Karel stal španělským králem

Již v dětství se uvažovalo o jejím možném budoucím sňatku s příslušníkem Habsbursko-Lotrinské dynastie. Jedním z potenciálních ženichů byl Josef, nejstarší syn naší královny Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského. Ke sňatku ale nedošlo, protože se do celé věci vložil francouzský král Ludvík XV., který si přál, aby se Josef oženil s jeho vnučkou Isabelou Parmskou. Ludoviku tak přislíbili Josefovu bratrovi Karlu Josefovi, který ale podlehl v boji se zákeřnými neštovicemi (v oněch dobách to byla smrtelná choroba, která usmrtila ohromné množství lidí). Posledním kandidátem byl arcivévoda Petr Leopold, třetí syn Marie Terezie a Františka Štěpána. Zde už neblahý osud nezasáhl a svatební veselí tak bylo naplánováno na léto roku 1765.
Marie Ludovika na portrétu, jehož autorem je Martin van Meytens. Ozdobená je řádem hvězdného kříže

Marie Ludovika byla popisována jako krásné děvče, s plavými vlasy a půvabným úsměvem. Se svým budoucím chotěm se poprvé setkala v tyrolském Bolzanu (dle některých pramenů se tak ale stalo už v Janově). Petr Leopold na svou nastávající neudělal zřejmě příliš velký dojem, protože jej již dlouhou dobu sužovaly horečky a průjmy, což se samozřejmě podepsalo na jeho zuboženém výzoru. Marie Ludovika se však ke svému nastávajícímu zachovala šlechetně - bedlivě se o mladého arcivévodu starala a byla mu silnou podporou při vyčerpávajících dvorských ceremoniálech.
Svatba se měla původně konat ve Vídni, ale na přání nevěstina otce Karla muselo být z dodnes nejasných příčin místo konání sňatku změněno (jedním z možných důvodů mohla být nedávná smrt mladičké Isabely Parmské, manželky ženichova staršího bratra Josefa). Císař František Štěpán Lotrinský, ženichův otec, tedy navrhl, aby se svatební veselí uskutečnilo ve Štýrském Hradci nebo Miláně. Nakonec byl ale vybrán tyrolský Innsbruck - starobylé město ukryté ve stínu mohutných Alp. Toto místo vybrala Marie Terezie a kolosálně přitom ignorovala svého chotě Františka Štěpána, který si stěžoval, že v něm hory vzbuzují sklíčenost a tíseň.
Marie Terezie se svým synem Leopoldem a snachou Marií Ludovikou (1768)

Svatba proběhla v kostele sv. Jakuba v Innsbrucku. Ludoviku přivedla k oltáři její tchýně Marie Terezie. Celou slavnost celebroval Klement, biskup z Freisingu. Princezna měla na sobě krásné šaty a zdobily jí nádherné šperky. Není divu, že při tak krásné nevěstě oslabený Petr Leopold vyčerpávající obřady zvládl v pořádku.
Poté se novomanželé i všichni svatebčané odebrali do innsbruckého Hofburgu, kde byla Marie Ludovika představena tyrolským zemským stavům.
Svatební noc se ale nekonala. Výtečný pozorovatel života na dvoře, hrabě Khevenhüller-Metsch, napsal:"Protože se arcivévoda Leopold ještě stále cítil zesláblý, nemohl jít v takovém stavu k nevěstě, ale musel s ohledem na svůj špatný zdravotní stav spát ještě nějaký čas odděleně."
Do průběhu svatebních slavnostní však nepříjemně zasáhla jedna nešťastná událost. 18. srpna 1765 navštívil císař František Štěpán v doprovodu svého staršího syna Josefa divadelní představení. Během zpáteční cesty ale panovníka popadla slabost. Josef svého otce dovedl na innsbrucký Hofburg, kde jej uložil do noclehárny pro lokaje (byla to totiž nejbližší vhodná místnost). Zde ale počal císař ztrácet vědomí a ještě téže noci skonal.
V budově innsbruckého Hofburgu skonal 18. srpna 1765 císař František Štěpán Lotrinský

Smrtí Františka Štěpána osiřel i trůn toskánského velkovévodství. Zdědil jej právě Petr Leopold. Novomanželé do této italské země odcestovali 30. srpna 1765. Usadili se ve Florencii. Marie Ludovika žila ve Florencii poměrně samotářským způsobem života. Na veřejnosti se moc neobjevovala. Čas trávila v úzkém okruhu svých nejlepších přátel, nebo s dětmi, kterých přivedla na svět celkem šestnáct (bohužel prodělala i tři potraty). Prvním potomkem, kterého Marie Ludovika povila, byla Marie Terezie Josefa, pozdější choť saského krále Antonína (narozena v lednu roku 1767). Hned roku následujícího porodila i následníka trůnu, který při křtu obdržel jméno František.
Své děti vychovávala stranou od dvora a jeho intrik. Občas se svými ratolestmi vyrazila i na menší výlet (většinou k moři, nebo na venkov).
Velkovévoda Petr Leopold se mezitím věnoval reformám, které měly z chudého a zaostalého Toskánska učinit moderní stát. Za pětadvacet let vlády se mu podařilo zreformovat ústavu, daňový systém či trestní právo.
Obraz, který zachycuje Marii Ludoviku a Petra Leopolda i s jejich čtrnácti přeživšími dětmi (plátno pochází z let 1784 až 1785)

Jediným mráčkem, nad jinak poklidným manželstvím velkovévodského páru, byla Leopoldova náklonnost k něžnému pohlaví. Mezi ženštinami různého původu a postavení zajisté vyčnívá herečka a tanečnice Livia Raimondi, která velkovévodovi porodila synka Luigiho. Tento chlapec se stal úředníkem a zemřel roku 1814 ve Vídni na tuberkulózu. Marie Ludovika zálety svému choti tolerovala. Pomlouvači dokonce tvrdívali, že některé z panovníkových milenek (např. anglickou lady Anne Cowper) zvala velkovévodkyně ke společnému vyšívání. Tyto klepy jsou však pravděpodobně přitažené za vlasy.
Poklidný život v teplém Toskánsku ale skončil v roce 1790. Ve Vídni skonal císař Josef II. a Leopold se tak musel chopit vlády nad Habsburskou monarchií.
Leopoldova milenka Livia Raimondi na portrétě z 19. století

Leopold s Ludovikou do Vídně příliš nespěchali. Do hlavního města Habsburské monarchie i s celým svým dvorem dorazili až na začátku března roku 1790. Ještě téhož roku proběhla Leopoldova korunovace na císaře a uherského krále. Pražská korunovace se odehrála až 9. září roku následujícícho. Při příležitosti Leopoldovy a Ludovičiny korunovace byla v Praze uvedena zbrusu nová Mozartova opera "La clemenza di Tito", která se odehrává za vlády starořímského císaře Tita. Marie Ludovika, která se mezi fanoušky nadaného skladatele neřadila, měla po představení údajně prohlásit:"una porcheria tadesca", čili "německá prasečina".
Korunovace na českou královnu byla posledním významnějším aktem v Ludovičině životě. Dne 1. března 1792 odešel na onen svět Ludovičin choť Leopold. Marie Ludovika den za dnem chřadla. Bylo jasné, že císařovnu opustila vůle žít. Svého muže následovala 15. května 1792. Pohřbena byla ve vídeňské kapucínské hrobce. Nebyla zřejmě příliš vysoká, protože její rakev je v porovnání s rakvemi sousedními o dost kratší.
Prostá kovová rakev s ostatky císařovny Marie Ludoviky Španělské ve vídeňské kapucínské hrobce

Wesselényiho spiknutí 1/3

5. srpna 2016 v 12:49 | Habsburg |  Habsburské války
Chorvatská hrabata Zrínský a Frangepán krátce před popravou(představa romantického umělce z 19. století)

Uherské království v 16. a 17. století přidělávalo Habsburským králům vrásky na čele. Turecké nájezdy a časté vzpoury šlechticů dělaly z této oblasti neklidnou a nebezpečnou součást Habsburské monarchie.
Pro začátek by bylo vhodné si alespoň trochu nastínit, co spiknutí Františka Wessélenyiho a dalších šlechticů předcházelo.
Uhry byly již od konce 14. století permanentně ohrožovány rozpínavostí muslimské Osmanské říše. Nebezpečí zesílilo po roce 1526, kdy se vlády nad zemí ujal Ferdinand I. Habsburský, který se musel potýkat s prvním větším povstáním uherské šlechty. Do čela Ferdinandových odpůrců se tenkrát postavil bohatý magnát Jan Zápolský (mimojiné vlastnil i Spišský hrad na východním Slovensku). Aby si Zápolský upevnil svou moc, začal otevřeně spolupracovat s Osmany, kterým tehdy panoval slavný sultán Sulejman, zvaný Nádherný. Turci se tak od časů Zápolského začali neustále vměšovat do vnitřních věcí Uher a ustavičně štvali uherskou šlechtu proti Habsburkům.
Jan Zápolský na kresbě z první poloviny 18. století

Osmanská říše si v první polovině 17. století prošla vleklou politickou krizí, která její mezinárodní postavení silně oslabila. Státu panovali slabí sultáni (např. duševně nemocný Mustafa I.) a jednotlivé dvorské frakce sváděly nelítostné boje o moc. Stabilitě muslimské říše neprospěly ani zdlouhavé války s Persií. Tři habsburští panovníci (Matyáš, Ferdinand II. a Ferdinand III.) si tak mohli na východní hranici říše užívat relativního klidu (až na povstání uherských šlechticů Bethlena a Rákocziho, která se kryla s probíhající třicetiletou válkou). To vše se ale změnilo s nástupem sultána Mehmeda IV. na trůn v roce 1648. Mehmed se obklopil zdatnými poradci z rodu Köprülu a začal řinčet zbraněmi. Válku Habsburské monarchii vyhlásil v dubnu roku 1663. Klid byl rázem ten tam.
Výbojný sultán Mehmed IV. na německé rytině z roku 1670

Mehmedova armáda, podpořená tatarskými jednotkami, rychle překročila Dunaj a hravě porazila narychlo svolanou uherskou zemskou hotovost u jihoslovenského Parkanu (dnes Štúrovo). Ve Vídni vypukl chaos. Tehdejší král Leopold I. Habsburský i jeho dvořané dostali strach, protože se domnívali, že se turecké vojsko vydá k Vídní. Z obav před osmanskými hordami se část dvora evakuovala do Lince (např. Leopoldova nevlastní matka Eleonora Magdalena Gonzagová s dětmi). Mehmedovy jednotky se ale obrátily směrem k Novým Zámkům. Tato rozsáhlá protiturecká pevnost byla vystavěna na sklonku 16. století a hodně lidí bylo přesvědčeno o její nedobytnosti. Novým Zámkům tehdy velel uherský šlechtic Adam Forgách. Legendy o nedobytnosti Nových Zámků se ale rozplynuly 25. září 1663, kdy Forgách kapituloval a turecké jednotky pevnost obsadily. Odtud se pak tito hrdlořezové vydali plenit okolí Nitry a Levíc. Do otroctví odvlekli mnoho nevinných lidí, starce a děti vraždili. Brzy pak vpadli i na Valašsko a na Slovácko. Obsadili i některé další hrady a pevnosti.
Obrat ve válce nastal až v srpnu 1664, kdy se Leopoldovým vojskům pod vedením generála Raimonda Monteccucoliho podařilo dosáhnout drtivého vítězství v bitvě u Szentgotthárdu (německy Mogersdorf). Zdálo se, že Turci budou konečně poraženi, ale Leopold (na naléhání svých ministrů) s nimi uzavřel ve Vasváru nevýhodný mír. Leopold v mírových rezolucích uznal osmanskou kontrolu nad Sedmihradskem a nad některými pevnostmi (mimojiné i nad Novými Zámky a nad Velkým Varadínem). Turci se naopak zavázali dodržovat dvacetiletý mír a uzavřeli s Habsbourskou monarchií nějaké obchodní smlouvy. Uherská šlechta byla těmito mírovými podmínkami pobouřena a znechucena. Právě nevýhodný mír z Vasváru stál za Wessélenyiho spiknutím, které se rozhořelo krátce po skončení této kratičké rakousko-turecké války.
Vítězná bitva u Szentgotthárdu (Mogersdorfu) na rytině z roku 1664

V příštím pokračování tohoto článku bych Vám rád představil hlavní aktéry celé konspirace, která měla v závěru připravit Habsburky o uherskou korunu.
Snad Vám nevadí, že je článek rozdělen do tří částí, ale kdybych měl vše vměstnat do jednoho textu, byl by pak neskonale dlouhý a nepřehledný.
Doufám, že se na pokračování budete těšit.

Kam dál