Václav Bůžek, Rostislav Smíšek: Habsburkové 1526–1740

1. ledna 2018 v 14:24 | Habsburg |  Doporučená literatura

Základní informace: Název: Habsburkové 1526-1740 - Země Koruny české ve středoevropské monarchii
Autor: Václav Bůžek (editor), Rostislav Smíšek (editor) + dalších cca 40 autorů
Počet stran: 911 (včetně obsahu a rejstříku)
Nakladatelství: NLN
Rok: 2017
Mé hodnocení: 10/10

Masivní a velkolepé - tak by se dalo krátce a výstižně popsat knižní dílo, které vyšlo teprve na sklonku loňského roku. Nedivím se, že už i za tak krátkou dobu své existence, dokázala kniha sklidit mnoho pozitivních ohlasů. K těm se přidává i má maličkost. Stejně jako první díl, který popisuje dějiny habsburského rodu v letech 1740 - 1918, i tato kniha vznikala mnoho let pod patronátem Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a podílelo se na ní přes 40 kvalifikovaných historiků z celé Evropy. Barvitým a čtivým, ale též zároveň odborným stylem nás autoři provází dlouhým obdobím, od nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526 po smrt otce Marie Terezie v roce 1740.
Celá kniha se skládá z desíti kapitol - Habsburkové uprostřed raně novověké Evropy, Habsburští vládci, Sourozenci a manželky Habsburských vládců, Osoby ve stínu Habsburků, Stopy habsburské doby, Rezidence a dvory Habsburků, Rituály, ceremonie a každodennost na habsburských dvorech, Praha Rudolfa II., Vídeň Leopolda I. a Paměť habsburské doby. Každá z těchto kapitol se skládá z několika podkapitol. Dílo je protkáno mnoha portréty, obrazy a ilustracemi, které vše vhodně doplňují.
Zřejmě Vás nepřekvapí, že mé hodnocení je nanejvýš kladné. Všem fanouškům raného novověku by kniha neměla chybět v osobních knihovničkách.

Zároveň bych Vám chtěl popřát mnoho dobrého do nového roku, hlavně hodně štěstí, zdraví a poklidu!
 

Marie Leopoldina Tyrolská

2. října 2017 v 21:02 | Habsburg |  Manželky Habsburků
Podobizna císařovny Marie Leopoldiny ze sbírek tyrolského zámku Ambras (neznámý autor, 40. léta 17. století)

Budoucí habsburská císařovna přišla na svět 6. dubna 1632 v tyrolském Innsbrucku. Jejím otcem byl okněžněný tyrolský hrabě a někdejší pasovský biskup Leopold V. Habsburský (v českých dějinách známý hlavně díky tzv. vpádu pasovských do Čech z roku 1611), příslušník vedlejší linie rozvětveného habsburského rodu. Mariinou matkou byla Klaudie Medicejská, členka bohaté toskánské rodiny Medicejských. Marie Leopoldina se narodila jako nejmladší z potomků hraběcího páru. Svého otce nepoznala, neboť zemřel v době, kdy jí nebyl ještě ani rok. Vlády nad tyrolským hrabstvím se tak ujala Mariina matka Klaudie Medicejská. Prostředí, ve kterém Marie Leopoldina vyrůstala, bylo zcela prodchnuto italskou kulturou. Byť celou tehdejší Evropu sužovala brutální třicetiletá válka, v podalpském hrabství pořádali italské opery a užívali si nákladného způsobu života italské šlechty. Jediným mráčkem na jinak jasném nebi byla morová nákaza, jenž v Tyrolsku propukla roku 1635. Ta však Marii Leopoldinu na životě neohrozila.
Těhotná Marie Leopoldina Tyrolská se psíkem na portrétu Lorenza Lippiho z r. 1649

Tyrolská princezna, formovaná italskými vlivy, se roku 1641 stala kandidátkou na sňatek s falckým kurfiřtem Karlem Ludvíkem. Kurfiřt dal nakonec přednost Charlottě Hessensko-Kasselské, což ale Marii Leopoldinu nemuselo nikterak rmoutit, protože již o sedm let později o ni projevil zájem sám císař Ferdinand III. Habsburský. Kromě toho, že byl čerstvým vdovcem (jeho první manželka Marie Anna Španělská zemřela roku 1646 na následky otravy), byl císař Ferdinand též Mariíným bratrancem. Blízká příbuznost však tenkrát v panovnických kruzích nepředstavovala významnou překážku a tak se tyrolská princezna vypravila k vídeňskému císařskému dvoru. Sňatek mezi Ferdinandem III. a Marií Leopoldinou proběhl v červenci 1648 ve Linci. Oddával je papežský nuncius a Marie Leopoldina při té příležitosti svému choti věnovala vzácný dalekohled ze slonové kosti. V říjnu téhož roku byl uzavřen Vestfálský mír, jenž konečně ukončil krvavou třicetiletou válku. Sňatek Marie Leopoldiny s Ferdinandem III. se tak ve světle této události jevil jako příslib nových, nadějnějších časů. Na počest jejich svatby složil italský hudební skladatel Giovanni Felice Sanchez operu s názvem I Trifoni d´Amore. Její premiéru, jenž měla proběhnout v Praze, ale náhle překazila smrt polského krále.
Rytina Marie Leopoldiny Tyrolské z roku 1648

Manželství Marie Leopoldiny s císařem Ferdinandem III. Habsburským bylo šťastné. Císař byl mírné, laskavé povahy a své mladé manželky si vážil. Hrabě Khevenhüller zaznamenal, že při oslavách masopustu se císařovna převlékla do španělského kostýmu, "jenž Jejímu majestátu tak velmi slušel, že když ji císař uviděl, nejprve zbledl a poté celý zčervenal". Marie krátce po sňatku otěhotněla a zdálo se, že vše je na nejlepší cestě. Dne 7. srpna 1649 přivedla ve Vídni na svět syna, jenž při křtu obdržel jméno Karel Josef. Sedmnáctiletá Marie Leopoldina byla ale porodem tak vyčerpána, že ještě téhož dne skonala. Pohřbena byla ve vídeňské císařské hrobce. Ferdinand III. se o dva roky později oženil s mantovskou princeznou Eleonorou Marií Gonzagovou.
Ačkoliv se Marie Leopoldina Tyrolská do historie nijak výrazně nezapsala, její nešťastný osud doplňuje pestrou mozaiku evropské historie.
Rakev císařovny Marie Leopoldiny Tyrolské ve vídeňské císařské hrobce

Michnové z Vacínova

13. srpna 2017 v 22:32 | Habsburg |  Šlechtické rody
Erb rodu Michnů z Vacínova

Historie šlechtického rodu Michnů z Vacínova se začala psát teprve na samém sklonku 16. století. Zakladatelem rodu byl Martin Michna, řezník, měšťan a později úředník z Budyně nad Ohří. Roku 1598 získal Martin erb a predikát "z Vacínova". Rodový vzestup byl však zahájen až Martinovým synem Pavlem Michnou z Vacínova (1589-1632), který získal kvalitní vzdělání na jezuitském gymnáziu v Praze a ve francouzském Orleánsu, kde se stal doktorem práv. Později pracoval pro českou kancelář jako sekretář císařských místodržících Jaroslava Bořity a Viléma Slavaty z Chlumu, kteří byli svrženi z oken pražského hradu během defenstrace z roku 1618. Pavel Michna se tak přirozeně stal odpůrcem českých stavů, po jejichž porážce na Bilé hoře (1620) vstoupil do služeb Karla Liechtensteina a Albrechta z Valdštejna. Právě podpora katolické a prohabsburské strany přinesla Michnovi mnoho nových statků, jejichž ziskem ještě více posílil prestiž mladého rodu. Byla to např. panství Konopiště, Neveklov, Týnec nad Sázavou či Fulštejn ve Slezsku. Stal se též podílníkem v tzv. mincovním konsorciu, které nechávalo razit falešné mince, což nakonec vedlo ke státnímu bankrotu (členům konsorcia ale přinesly tyto jejich nekalé aktivity nemalé zisky). Roku 1627 byl Pavel Michna císařem Ferdinandem II. Habsburským povýšen do hraběcího stavu. Zemřel však již o pět let později ve vojenském táboře Albrechta z Valdštejna u Norimberka. Za jeho smrtí stála zřejmě úplavice.
Mědirytina s podobiznou hraběte Pavla Michny z Vacínova

Pavlův mladší bratr Jiří Vilém Michna z Vacínova (zemřel 1640) se stal císařským radou a roku 1622 zakoupil západočeské panství Chýše. Chýše získal za 35 000 nekvalitních dlouhých mincí. Jeho syn Bedřich Vilém z Vacínova však hospodařil tak špatně, že o nedávno nabyté Chýše přišel.
Vraťme se však zpět k Pavlovi a jeho potomkům. Pavlův syn Václav Michna z Vacínova (1607-1667) pojal za manželku Angelu Sibyllu Žerotínovou, sestru velkolosinského pána Přemka III. ze Žerotína. Tato dáma se proslavila hlavně tím, že v 70. letech 17. století rozpoutala na losinském panství nechvalně známé čarodějnické procesy, na Moravě zcela ojedinělé. Václav byl velikým mecenášem umění. Pokračoval ve výstavbě pražského Michnova paláce na Malé Straně, jenž byl vyzdoben nadanými italskými mistry Carattim a Gallim. Hrabě Václav zemřel v Praze zadlužený a bezdětný. Jeho majetek se roku 1670 dostal do konkurzu a do pěti let byl zcela rozprodán.
Přepychový raně barokní palác Michny z Vacínova na Malé Straně v Praze (dnes Tyršův dům)

Dalším význačným členem rodu byl kupříkladu hrabě Jan Václav Michna z Vacínova (1669-1721), jenž nechal vystavět tzv. Michnův letohrádek v Praze na Novém Městě. Barokní stavba získala v 19. století přezdívku "vila Amerika" a dnes je sídlem muzea Antonína Dvořáka. Rod hrabat Michnů z Vacínova vymřel roku 1872 Janovým potomkem Bedřichem Janem z Vacínova (nar. 1804).
Barokní fresková výzdoba stropu v budově Michnova pražského letohrádku
 


Rychle, rychle běží čas

4. června 2017 v 13:29 | Habsburg |  Zajímavosti
Karel Gott ve své známé písni z roku 1984 zpívá: " Čas letí jako bláznivý - já nechytím ho, ani Vy, tak zbývá nám jen vzpomínání...". Zajisté se všichni shodneme, že je na tom velký kus pravdy. Já sám to pozoruji na sobě a na svém životě. Třeba v páte třídě se mi devátý ročník jevil jako cosi nekonečně vzdáleného, jako cosi, co leží zahaleno v husté a neproniknutelné mlze. Čas však letěl jako bláznivý a základní škola je dnes již dávno za mnou.
Stejně tak rychle běžel čas i s našimi habsburskými panovníky. Dovolte mi tedy, abych Vám prostřednictvím několika portrétu představil, jak běžel čas s českým králem a císařem Leopoldem I. Habsburským (1640 - 1705). Dobromyslný a kultivovaný dědeček Marie Terezie se z poněkud těžkopádného a neprůbojného mladíka vyvinul ve vzdělaného a uměnímilovného vladaře, který nadevše miloval svou rodinnu, Boha a poddané.

Leopold asi vě věku 15 - 17 let v šatu uherského magnáta (1655-1657) - nesmělý mladík, milující lov a hudební nástroje.

Leopold v královském hávu ve věku 17 - 18 let (1657-1658) - po smrti svého otce nastupuje na jeho trůny a vede první velký politický zápas - o císařskou korunu.

Leopold I. ve věku 20 - 25 let (1660-1665) - mladý muž, plný očekávání, těšící se na své první manželství s Markétou Marií Terezií Habsburskou.

Leopold I. ve 27 letech (1667) - jako divadelní herec v kostýmu Acise.

Leopold I. jako třicetiletý (1670) - pod důstojnou maskou vznešeného císaře se skrývá smutný člověk, poznamenaný smrtí svých malých dětí a houstnoucím napětím mezi jeho soustátím a rozpínavou Francií.

Leopold I. jako dvaatřicetiletý (1672) - snad nejznámnější císařův portrét, zobrazující panovníka rok před smrtí jeho milované Markéty Marie. Dlouhé vlasy začala postupně střídat móda dlouhých barokních paruk.

Leopold I. asi ve věku 35 let (1675) - poněkud nelichotivý obraz ze sbírek hradu Trenčín na Slovensku - Leopold prožíval stresující období, kdy mu zemřela první manželka a na světě neměl žádného mužského potomka, který by po jeho případné smrti převzal vládu nad monarchií.

Leopold I. asi jako čtyřicetiletý (1680) - před čtyřmi roky pohřbil již svou drouhou ženu, Klaudii Felicitas Tyrolskou. Jeho třetí choť, Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská, mu však na svět konečně přivedla mužského následníka trůnu.

Leopold I. zřejmě jako pětačtyřicetiletý (1685) - maršálská hůl a brnění plně dokumentují vynikající vítězství Leopoldových armád na muslimskými Turky.

Leopold I. po roce 1690 jako padesátiletý - obraz zachycuje císaře s císařskou korunou, hermelínovým pláštěm a alonžovou parukou. Osmanská říše byla v Uhrách poražena a stárnoucí monarcha si tak vychutnával pár let klidu. Nástupnictví bylo zajištěno a Leopolda nejvíce zajímalo skládání hudby a sběratelství.

Leopold I. jako šedesátiletý (kolem r. 1700) - císaře sužuje zhoršující se zrak a zdravotní problémy. Schyluje se k válce o španělské dědictví a k uherskému povstání Františka Rákocziho. Osud Leopoldovi vyměřil již pouhých pět let života.

Za námět na tento článek děkuji drahé Sáře z blogu Sarah´s history, která napsala podobný text o Marii Terezii.

Zámek Hof

14. května 2017 v 13:06 | Habsburg |  Habsburská sídla
Pohled na okázalý barokní zámek Hof z ptačí perspektivy

Skvostný barokní zámek Hof bychom nalezli kousek od rakouských hranic se Slovenskem. Na místě dnešního přepychového sídla stávala už ve středověku pevnost, v pramenech uváděná jako "Veste Hof". Tato pevnost byla dlouhou dobu ve vlastnictví rodu Eckartsauerů. Rodina Eckartsauerů zdejší region vlastnila až do počátku 16. století, kdy pevnost získal šlechtic Eustachius Pranckch z Rickersdorfu. Za Pranckchů z Rickersdorfu byl středověký objekt poškozen povodněmi, což Friedricha Pranckcha z Rickersdorfu kolem roku 1620 přimělo k výstavbě nového renesančního zámku, zvaného "Hofberg".
Erb rodu Pranckchů z Rickersdorfu, stavitelů renesančního zámku Hofberg

Na významu nabyl zámek až o sto let později, kdy jej roku 1725 zakoupil princ Evžen Savojský. Uznávaný habsburský vojevůdce, milovník umění a kultivovaný šlechtic nechal starý renesanční zámek přebudovat v módním barokním slohu. Autorem přestavby zámku byl tehdy populární architekt Johann Lucas von Hildebrandt. Hildebrandt byl znám i v českých zemích. Jeho nadání se například podepsalo na architektuře baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí či na harrachovském zámku v Kuníně u Nového Jičína. Evžen Savojský jej již roku 1714 pověřil výstavbou paláce Dolního Belvederu ve Vídni. Princ Evžen byl touto elegantní barokní stavbou nadšen a tak architektových služeb využil i při výstavbě rozlehlejšího Horního Belvederu na počátku 20. let 18. století.
Během přestavby byl celý zámek Hof vyzdoben okouzlujícími sochami a na Evženovo přání vznikla nová zámecká kaple, zkrášlená freskami od malíře Carla Innocenze Carloneho. Oltářní obraz s motivem snímání Krista z kříže vytvořil mistr Francesco Solimena. Na zámku též vyrostla sala terrena, slavnostní sál a okolí obklopila terasovitá francouzská zahrada s fontánami a vodotrysky. Krom Hofu vlastnil princ Evžen i nedaleký zámeček Niederweiden. Obě stavby vojevůdce bohatě využíval až do roku 1736, kdy se ve Vídni odebral na věčnost.
Původní překrásná barokní kaple z dob prince Evžena Savojského

Hof i blízký Niederweiden připadl na základě dědického konání Evženově neteři Anně Viktorii Savojské a jejímu choti Josefovi Friedrichovi Sasko-Hildburghausenskému. Manželé oba zámky drželi až do roku 1755, kdy je získala habsburská panovnice Marie Terezie s chotěm Františkem Štěpánem Lotrinským. Velikou slávu zažil zámek Hof v roce 1766, kdy se zde vdávala princezna Marie Kristýna Habsbursko-Lotrinská za vévodu Alberta Kazimíra Těšínského. V 70. letech 18. století bylo z podnětu císaře Josefa II. zbudováno nové poschodí a došlo též k úpravě místností v prvním poschodí pod vedením architekta Franze Antona Hillebrandta. Během této rozsáhlé přestavby tak vzniklo například apatmá Marie Terezie či herna, která nahradila původní předpokoj z dob Evžena Savojského. Obě místnosti můžeme na zámku obdivovat dodnes.
Takto zámek zachytil malíř Canaletto na počátku 60. let 18. století (vlevo v pozadí si povšimněte zřícenin slovenského hradu Devín - z Hofu na Slovensku to je co by kamenem dohodil)

Sláva zámku jako barokního habsburského sídla však s příchodem 19. století začala pohasínat a definitivně vyhasla v roce 1898, kdy předal císař František Josef I. celý zámecký areál do rukou rakouské vojenské správy. Na Hofu se pak usídlil Vojenský institut jezdectví a jízdy. Drahocenný mobiliář byl převezen do Vídně. Po rozpadu monarchie zůstával Hof i nadále veřejnosti nepřístupný. Vojáci se na zámku objevili i po druhé světové válce, kdy zámek obsadila sovětská vojska, jenž okupovala část východního Rakouska.
Na lepší časy se zámku začalo blýskat až v roce 1986, kdy byla uspořádána zajímavá výstava s názvem "Princ Evžen a barokní Rakousko". Při té příležitosti došlo k nákladné renovaci zámku i přilehlých terasovitých zahrad. Historické sály se znova zaplnily původním nábytkem a do zámku se navrátil život. Roku 2007 byla zrekonstruována přilehlá oranžerie a menší rekonstrukce probíhají doposud. Zámek Hof je tak dnes vyhledávanou a oblíbenou rakouskou památkou, která ročně přiláká tisíce turistů.
Pohled na čestný dvůr zámku

125. narozeniny královny Zity Bourbonsko-Parmské

9. května 2017 v 18:13 | Habsburg |  Zajímavosti

Dnes, 9. května 2017, uplyne 125. let od narození poslední české královny a rakousko-uherské císařovny Zity Bourbonsko-Parmské.

Zita Maria delle Grazie Adelgonda Micaela Raffaela Gabriella Giuseppina Antonia Luisa Agnese Bourbonsko-Parmská spatřila světlo světa 9. května 1892 na panství Villa Pianore v Itálii.

Skonala 14. března 1989 v Zizers ve Švýcarsku. Pohřbena byla v Císařské hrobce ve Vídni.

Čest její památce!

Malíři ve službách dynastie: Jean-Étienne Liotard

29. března 2017 v 21:41 | Habsburg |  Zajímavosti
Jakožto milovník klasického a léty ověřeného umění jsem se rozhodl, že tímto článkem odstartuji novou sérii textů, která se bude věnovat malířům působícím na dvoře Habsburků a jejich výtvarným dílům. Prvním autorem, na kterého se zaměříme, bude Jean-Étienne Liotard, jenž ve druhé polovině 18. století patřil k neoblíbenějším autorům tehdejší vyšší třídy. Doufám, že krom načerpání nových informací se též potěšíte Liotardovými portréty, které v minulosti krášlily habsburská sídla.
Liotardův autoportrét z doby kolem roku 1770 - malíř zde působí celkem spokojeně (někdo by možná řekl, že spíše ztřeštěně)

Umělec přišel na svět 22. prosince 1702 ve švýcarské Ženevě. Jeho rodina se zde přistěhovala z Francie, odkud musela kvůli svému hugenotskému (protestantskému) vyznání po roce 1685 uprchnout. Důvodem útěku hugenotů z Francie bylo zrušení ediktu nantského, který francouzským protestantům do jisté míry garantoval stejná práva, jako většinovým katolíkům. Po jeho zrušení byly hugenotské kostely bourány a jejich školy zavírány. Mnoho hugenotů proto uteklo za hranice země, což byl případ i Liotardovy rodiny.
Mladý Liotard se vzdělával u výtvarníků Gardella a Petitota. Po dosažení dospělosti začal Liotard hodně cestovat. Navštívil Paříž, Neapol i papežský Řím, kde portrétoval samotnou hlavu katolické církve Klementa XII. Roku 1738 odešel do Istanbulu. Zde, v centru osmanské říše, si osvojil malbu orientálních kostýmů, což mu v Evropě vyneslo přezdívku "turecký malíř". Na habsbursko-lotrinský vídeňský dvůr dorazil v roce 1742 a do Vídně zavítal i o dvacet let později. Při své druhé návštěvě habsburského sídelního města Liotard vyhotovil několik portrétů členů habsbursko-lotrinského rodu.
Habsburkové na portrétech Jeana-Étienna Liotarda:
Výsledek obrázku pro joseph II by liotard
Sourozenci Marie Anna, Petr Leopold (Leopold II.), Marie Amálie a Ferdinand Karel Habsbursko-Lotrinští, čtyři z šestnácti potomků Marie Terezie

Zřejmě nejznámější portrét Marie Terezie od Liotarda (1762)

Marie Terezie na Liotardově další podobizně, která vznikla při jeho druhém pobytu ve Vídni (1762)

Liotard na plátně zachytil i Mariina manžela a císaře Františka Štěpána Lotrinského

Roku 1772 se Liotard dostal do Velké Británie, kde se těšil přízni britské královské rodiny. Dva roky byl vystavovatelem tamní Královské akademie. Do rodné Ženevy se Liotard navrátil až roku 1776. Na sklonku života maloval hlavně krajinky a zátiší. Jeho dlouhé pozemské bytí skončilo 12. června 1789 v Ženevě. Některá umělcova díla dnes smíme obdivovat například v nizozemském Rijksmuseu, kde se mimojiné nachází i jeho podobizny Marie Terezie.
Některá další Liotardova díla:
Čajová souprava (mezi léty 1781-1783)
Princ Karel Edward Stuart (1734)
Dívka s čokoládou (1745)

Doufám, že se Vám první část cyklu o výtvarnících ve službách Habsburků líbila. Pokračování bych rád zveřejnil co nejdříve. Hodně jsem se pro toto téma nadchl. Dějiny umění mě vždy zajímaly a věřím, že zaujmou alespoň trochu i Vás.

Ostrolúčtí (Osztroluczky)

5. března 2017 v 20:50 | Habsburg |  Šlechtické rody
Erb rodiny Ostrolúckých

Dnešní putování za osudy šlechtických rodů nás zavede do vesnice Ostrá Lúka, jenž leží nedaleko středoslovenského města Zvolen. Dějiny této obce jsou spjaty s rodinou Ostrolúckých, která má své kořeny právě zde. Nejstarším známým a doloženým předkem rodu byl Jiří Ostrolúcký. Tento šlechtic zastával v letech 1512 až 1518 funkci podžupana zvolenské stolice (stolice/župa = označovaly se tak uherské kraje). V průběhu 16. a 17. století konvertovali členové rodu k protestantskému křesťanství. Jeden z Jiřího potomků, Melichar Ostrolúcký, dal v roce 1636 v Ostré Lúce vybudovat renesanční kaštýl. Plány na stavbu šlechtického sídla vytvořil bánskoštiavnický stavitel Abrahám Artz. Na stěně v přízemí se nachází do kamene vytesaný nápis: "Ať tento dům stojí do doby, než mravenec vypije moře a želva obejde svět". Melicharovi následovníci se řadili mezi nejbohatší zemany v Uhersku a žili rušným společenským životem. Kaštýl proto barokně upravili a učinil z něj středisko bohatého kulturního života.
Kaštýl v Ostré Lúce je dnes bohužel v žalostném stavu - že by snad mravenec přeci jenom dopíjel moře a želva pomalu obešla svět?

Dalším významným členem rodu byl Ludvík Ostrolúcký (zemřel r. 1813), jenž sňatkem s Ludvíkou Príleskou získal panství Zemianské Podhradie. Jeho synové Mikuláš (1797-1872) a Gejza Gustav (1800-1862) Ostrolúčtí si otcovo dědictví rozdělili. Mikulášovi zůstala Ostrá Lúka a Gejza získal Zemianské Podhradie, čímž založil zemianskopodhradskou větev rodu. Starší z bratrů, Mikuláš, byl předsedou královské soudní tabule a roku 1849 se stal komisařem Zvolenské stolice. S manželkou Alžbětou Gosztonyi měl syna Gejzu (1819-1884) a Adelu (1823-1853). Adela Ostrolúcká svou vzdělaností a rozhledem okouzlila slovenského národního buditele Ľudovíta Štúra a stala se jeho životní láskou. Lásku jí měl mladý politik údajně vyznat na honosném plese v bratislavském Grasalkovičově paláci. Poté, co Ľudovít Štúr padl do nemilosti uherských úřadů, jej Adela ukryla na půdě evangelického kostela v Zemianském Podhradí, kde ho navštěvovala. Jejich vztah bohužel neměl delšího trvání, neboť nemocná Adela zemřela v pouhých třiceti letech ve Vídni. Štúr se pak nikdy neoženil. Jejich milostný poměr se stal námětem a inspirací pro knihu slovenského spisovatele Ľuda Zubka "Jar Adely Ostrolúckej".
Slovenský obrozenec Ľudovít Štúr a jeho životní láska Adela Ostrolúcká

Adelin bratr Gejza působil jako hlavní notář Zvolenské stolice. Jeho první manželství s Magdalénou Podmanickou skončilo rozvodem, po kterém se Gejza oženil s o třicet let mladší Adelou Huszághovou. Zeman Gejza po sobě zanechal syny Mikuláše (1867-1947) a Gejzu (1869-1952). Mikuláš se živil jako právník a mnoho času tak trávil v Budapešti, kde Ostrolúčtí vlastnili palác. Na začátku 20. století se stal županem Zvolenské stolice a po vzniku Československa získal československé státní občanství. Zemřel jako bezdětný v roce 1947 a ostrolúcký kaštýl tak připadl státu. Jeho bratr Gejza pobýval v Zemianském Podhradí. V mládí se nadchl pro cestování a mimojiné navštívil Indii, Čínu, Japonsko a USA. Roku 1914 získal čestné občanství města Žiliny a císař František Josef I. jej odměnil válečným křížem I. třídy.
Hlavou rodu je v současnosti Mikuláš Ostrolúcký (1940), který i s rodinou bydlí v Maďarsku.
Portrét zemana Gejzy Ostrolúckého, hlavního notáře Zvolenské stolice

Kaštýl v Ostré Lúce je od roku 2012 v majetku obce a chátrá. Omítky jsou navlhlé a do budovy zatéká, což samozřejmě škodí honosné freskové výzdobě stropů. Empírový kaštýl v Zemianském Podhradí slouží jako domov sociálních služeb a široké veřejnosti je uzavřen. Někdejší slávu zemanského rodu Ostrolúckých tak dnes hlavně připomíná dochovaná knihovna, čítající zhruba 3 000 svazků, která je ve vlastnictví vlastivědného muzea ve Zvoleně. Nalezneme zde knihy latinské, francouzské, maďarské, německé i anglické, ale knihu slovenskou bychom tady hledali marně.
Pohled na kaštýl v Zemianském Podhradí směrem od nádvoří

Páni z Vrtby

3. března 2017 v 21:23 | Habsburg |  Šlechtické rody
Erb pánů z Vrtby

Starobylý rod pánů z Vrtby přijal své jméno podle dnes již zaniklého západočeského hradu Vrtba u Horní Bělé. Hrad byl založen Sezemou, který pocházel z rozrodu staročeského rodu Hroznatovců. Název hradu se kolem roku 1316 stal Sezemovým predikátem.
V průběhu staletí získali Vrtbové mnoho statků v západních a středních Čechách. K těm nejvýznačnějším patřily vsi Klenovice či Nekmíř. Rodina byla věrná habsburské dynastii, a tak byli bratři Václav (zemřel 1617) a Jan povýšeni Rudolfem II. Habsburským roku 1584 do stavu svobodných pánů. Habsburkům zůstali Vrtbové věrní i po stavovském povstání, díky čemuž získali mnoho konfiskovaných panství (např. Vrchotovy Janovice, Červený Hrádek, Votice, Křimice aj.). Habsburské přízni se nejvíce těšil Sezima Jan z Vrtby (1578 - 1648), jenž se ziskem hraběcího titulu zařadil mezi nejvlivnější šlechtice českého království. Od roku 1638 zastával post nejvyššího sudího a od roku 1644 se honosil titulem nejvyššího komořího. V Nuslích u Prahy si Sezima nechal vybudovat zámek, který byl ale bohužel v 19. století zbourán.
Barokní okrasná váza pocházející z bývalého zámeckého parku v Nuslích

Sezima Jan byl třikrát ženatý a na svět přivedl několik potomků. Jeho starší syn Jan František z Vrtby (1630 - 1687) založil linii otickou a mladší syn Ferdinand František z Vrtby (1636 - 1712) položil základy větvě konopišťské. Ferdinand František z Vrtby se oženil s Barborou Kokořovskou z Kokořova, která mu porodila syna Jana Josefa z Vrtby (1669 - 1737). Jan Josef značně zbohatl sňatkem se svou sestřenicí Antonií z Heissensteina. Manželství bylo bohužel bezdětné a hrabě se po manželčině smrti znova neoženil. Věnoval se pak hlavně mecenáštví a oblíbil si též operu. Podporoval i fenomenálního barokního skladatele Antonia Vivaldiho. Roku 1712 byl Jan Josef jmenován nejvyšším purkrabím Pražského hradu a o devět let později jej císař Karel VI. Habsburský odměnil udělením prestižního Řádu zlatého rouna. Aby hrabě ještě více zvýšil svůj věhlas, zahájil roku 1712 přestavbu starého rodového paláce na Malé Straně. U paláce vyrostla moderní francouzská zahrada, která se i dnes řadí k nejnavštěvovanějším koutům v Praze. Na vzniku hraběcí zahrady se podíleli nejpřednější umělci své doby. Architektem byl populární František Maxmilián Kaňka a o sochařskou výzdobu se postaral Matyáš Bernard Braun.
Malá, ale okouzlující Vrtbovská zahrada je i dnes jedním z klenotů stověžaté Prahy

Hrabě Jan Josef z Vrtby skonal roku 1737. Majetek tak přešel do rukou jeho synovce Františka Václava z Vrtby (1671 - 1750), jenž se ale postavil proti Marii Terezii, a podpořil bavorského kurfiřta Karla VII. Albrechta při jeho uchvácení české královské koruny. Posledním příslušníkem rodu pánů z Vrtby byl hrabě František Josef z Vrtby (1759 - 1830). Byl rytířem toskánského řádu svatého Štěpána, c. k. tajným radou, nejvyšším zemským maršálem a dědičným komořím Království českého. Podporoval "Spolek na podporu umění hudebního v Čechách" a stál i při jeho transformaci na Pražskou konzervatoř. Dokonce se stal prvním generálním ředitelem české vzájemné pojišťovny. Zemřel 27. března 1830 v Křimicích. Nikdy se neoženil a nezanechal po sobě žádné potomky. Jeho smrtí rod pánů z Vrtby vymřel. Rodový majetek zdědil kníže Jan z Lobkovic.
Hrabě František Josef z Vrtby na rytině z 19. století

Zámek Niederweiden

14. února 2017 v 9:50 | Habsburg |  Habsburská sídla
Barokní zámecké průčelí

Roztomilý zámeček Niederweiden leží v rakouském městečku Engelhartstetten v oblasti tzv. Moravského pole. Nedaleko odtud byl ve známé bitvě roku 1278 zabit český král Přemysl II. Otakar. Předchůdcem dnešního zámečku byl hrad Grafenweiden, jenž se rozkládal v místech dnešní zámecké zahrady. První zmínka o tomto starém panském sídle pochází z roku 1337. Hrad, který v 15. století patřil např. loupeživému rytíři Lienhartovi Arbergerovi, však postupem času zpustl. V roce 1637 získal chátrající hrad hrabě Concin von Penne, jenž jej prodal Ernstu Rüdigerovi von Starhembergovi. Právě za Starhembergů se začala psát historie zámku Niederweiden.
Udatný hrabě Ernst Rüdiger von Starhemberg proslul svými hrdinskými činy při obraně Vídně před Turky roku 1683

Zámek vyrostl v letech 1693 až 1694. Architektem byl ve své době populární Johann Bernhard Fischer z Erlachu (mimojiné autor barokních jízdáren lednického zámku). Starhembergům zámek sloužil jako lovecké sídlo až do roku 1726, kdy jej zakoupil legendární maršál Evžen Savojský, strůjce vítězství nad Turky v bitvě u Zenty (1697). Princ Evžen zámek využíval až do své smrti v roce 1736. Niederweiden poté připadl princi Josefovi Friedrichovi Sasko-Hildburghausenskému, jenž měl za manželku Evženovu neteř Annu Viktorii. Po velkolepých barokních oslavách, které Josef Friedrich roku 1754 uspořádal na počest Marie Terezie a jejího chotě Františka Štěpána Lotrinského, se zámek dostal do rukou právě tohoto panovnického páru. Krom Niederweidenu manželé od Josefa Friedricha zakoupili i nedaleký zámek Schlosshof a učinili z nich svá oblíbená sídla.
Zámek na rytině v době, kdy sloužil Starhembergům jako lovecké útočiště

Roku 1765 zahájila Marie Terezie přestavbu celého zámeckého areálu, čímž získal prakticky dnešní podobu. Stavbu vedl vrchní dvorní architekt Nikolaus von Paccasim, slavnostní sál vyzdobil Jean-Baptiste Pillement. Zlaté časy zámku skončily se smrtí Marie Terezie v roce 1780. Členové dynastie přestali na zámek dojíždět a tak jej císař František Josef I. roku 1898 odprodal vojenské správě. Hodnotné vybavení interiérů bylo převezeno do Vídně. Po druhé světové válce začal niederweidenský zámek chátrat. Rekonstrukční práce byly zahájeny až roku 1986 a po jejich zdárném ukončení bylo sídlo otevřeno veřejnosti. V současné době se na zámku nachází restaurace, v některých místnostech se pořádají příležitostné výstavy.
Barokní slavnostní sál s freskami od Jeana-Baptisty Pillementa z 60. let 18. století
Pohled na zámek od zrenovované zahrady

Kam dál