Rychle, rychle běží čas

4. června 2017 v 13:29 | Habsburg |  Zajímavosti
Karel Gott ve své známé písni z roku 1984 zpívá: " Čas letí jako bláznivý - já nechytím ho, ani Vy, tak zbývá nám jen vzpomínání...". Zajisté se všichni shodneme, že je na tom velký kus pravdy. Já sám to pozoruji na sobě a na svém životě. Třeba v páte třídě se mi devátý ročník jevil jako cosi nekonečně vzdáleného, jako cosi, co leží zahaleno v husté a neproniknutelné mlze. Čas však letěl jako bláznivý a základní škola je dnes již dávno za mnou.
Stejně tak rychle běžel čas i s našimi habsburskými panovníky. Dovolte mi tedy, abych Vám prostřednictvím několika portrétu představil, jak běžel čas s českým králem a císařem Leopoldem I. Habsburským (1640 - 1705). Dobromyslný a kultivovaný dědeček Marie Terezie se z poněkud těžkopádného a neprůbojného mladíka vyvinul ve vzdělaného a uměnímilovného vladaře, který nadevše miloval svou rodinnu, Boha a poddané.

Leopold asi vě věku 15 - 17 let v šatu uherského magnáta (1655-1657) - nesmělý mladík, milující lov a hudební nástroje.

Leopold v královském hávu ve věku 17 - 18 let (1657-1658) - po smrti svého otce nastupuje na jeho trůny a vede první velký politický zápas - o císařskou korunu.

Leopold I. ve věku 20 - 25 let (1660-1665) - mladý muž, plný očekávání, těšící se na své první manželství s Markétou Marií Terezií Habsburskou.

Leopold I. ve 27 letech (1667) - jako divadelní herec v kostýmu Acise.

Leopold I. jako třicetiletý (1670) - pod důstojnou maskou vznešeného císaře se skrývá smutný člověk, poznamenaný smrtí svých malých dětí a houstnoucím napětím mezi jeho soustátím a rozpínavou Francií.

Leopold I. jako dvaatřicetiletý (1672) - snad nejznámnější císařův portrét, zobrazující panovníka rok před smrtí jeho milované Markéty Marie. Dlouhé vlasy začala postupně střídat móda dlouhých barokních paruk.

Leopold I. asi ve věku 35 let (1675) - poněkud nelichotivý obraz ze sbírek hradu Trenčín na Slovensku - Leopold prožíval stresující období, kdy mu zemřela první manželka a na světě neměl žádného mužského potomka, který by po jeho případné smrti převzal vládu nad monarchií.

Leopold I. asi jako čtyřicetiletý (1680) - před čtyřmi roky pohřbil již svou drouhou ženu, Klaudii Felicitas Tyrolskou. Jeho třetí choť, Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská, mu však na svět konečně přivedla mužského následníka trůnu.

Leopold I. zřejmě jako pětačtyřicetiletý (1685) - maršálská hůl a brnění plně dokumentují vynikající vítězství Leopoldových armád na muslimskými Turky.

Leopold I. po roce 1690 jako padesátiletý - obraz zachycuje císaře s císařskou korunou, hermelínovým pláštěm a alonžovou parukou. Osmanská říše byla v Uhrách poražena a stárnoucí monarcha si tak vychutnával pár let klidu. Nástupnictví bylo zajištěno a Leopolda nejvíce zajímalo skládání hudby a sběratelství.

Leopold I. jako šedesátiletý (kolem r. 1700) - císaře sužuje zhoršující se zrak a zdravotní problémy. Schyluje se k válce o španělské dědictví a k uherskému povstání Františka Rákocziho. Osud Leopoldovi vyměřil již pouhých pět let života.

Za námět na tento článek děkuji drahé Sáře z blogu Sarah´s history, která napsala podobný text o Marii Terezii.
 

Zámek Hof

14. května 2017 v 13:06 | Habsburg |  Habsburská sídla
Pohled na okázalý barokní zámek Hof z ptačí perspektivy

Skvostný barokní zámek Hof bychom nalezli kousek od rakouských hranic se Slovenskem. Na místě dnešního přepychového sídla stávala už ve středověku pevnost, v pramenech uváděná jako "Veste Hof". Tato pevnost byla dlouhou dobu ve vlastnictví rodu Eckartsauerů. Rodina Eckartsauerů zdejší region vlastnila až do počátku 16. století, kdy pevnost získal šlechtic Eustachius Pranckch z Rickersdorfu. Za Pranckchů z Rickersdorfu byl středověký objekt poškozen povodněmi, což Friedricha Pranckcha z Rickersdorfu kolem roku 1620 přimělo k výstavbě nového renesančního zámku, zvaného "Hofberg".
Erb rodu Pranckchů z Rickersdorfu, stavitelů renesančního zámku Hofberg

Na významu nabyl zámek až o sto let později, kdy jej roku 1725 zakoupil princ Evžen Savojský. Uznávaný habsburský vojevůdce, milovník umění a kultivovaný šlechtic nechal starý renesanční zámek přebudovat v módním barokním slohu. Autorem přestavby zámku byl tehdy populární architekt Johann Lucas von Hildebrandt. Hildebrandt byl znám i v českých zemích. Jeho nadání se například podepsalo na architektuře baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí či na harrachovském zámku v Kuníně u Nového Jičína. Evžen Savojský jej již roku 1714 pověřil výstavbou paláce Dolního Belvederu ve Vídni. Princ Evžen byl touto elegantní barokní stavbou nadšen a tak architektových služeb využil i při výstavbě rozlehlejšího Horního Belvederu na počátku 20. let 18. století.
Během přestavby byl celý zámek Hof vyzdoben okouzlujícími sochami a na Evženovo přání vznikla nová zámecká kaple, zkrášlená freskami od malíře Carla Innocenze Carloneho. Oltářní obraz s motivem snímání Krista z kříže vytvořil mistr Francesco Solimena. Na zámku též vyrostla sala terrena, slavnostní sál a okolí obklopila terasovitá francouzská zahrada s fontánami a vodotrysky. Krom Hofu vlastnil princ Evžen i nedaleký zámeček Niederweiden. Obě stavby vojevůdce bohatě využíval až do roku 1736, kdy se ve Vídni odebral na věčnost.
Původní překrásná barokní kaple z dob prince Evžena Savojského

Hof i blízký Niederweiden připadl na základě dědického konání Evženově neteři Anně Viktorii Savojské a jejímu choti Josefovi Friedrichovi Sasko-Hildburghausenskému. Manželé oba zámky drželi až do roku 1755, kdy je získala habsburská panovnice Marie Terezie s chotěm Františkem Štěpánem Lotrinským. Velikou slávu zažil zámek Hof v roce 1766, kdy se zde vdávala princezna Marie Kristýna Habsbursko-Lotrinská za vévodu Alberta Kazimíra Těšínského. V 70. letech 18. století bylo z podnětu císaře Josefa II. zbudováno nové poschodí a došlo též k úpravě místností v prvním poschodí pod vedením architekta Franze Antona Hillebrandta. Během této rozsáhlé přestavby tak vzniklo například apatmá Marie Terezie či herna, která nahradila původní předpokoj z dob Evžena Savojského. Obě místnosti můžeme na zámku obdivovat dodnes.
Takto zámek zachytil malíř Canaletto na počátku 60. let 18. století (vlevo v pozadí si povšimněte zřícenin slovenského hradu Devín - z Hofu na Slovensku to je co by kamenem dohodil)

Sláva zámku jako barokního habsburského sídla však s příchodem 19. století začala pohasínat a definitivně vyhasla v roce 1898, kdy předal císař František Josef I. celý zámecký areál do rukou rakouské vojenské správy. Na Hofu se pak usídlil Vojenský institut jezdectví a jízdy. Drahocenný mobiliář byl převezen do Vídně. Po rozpadu monarchie zůstával Hof i nadále veřejnosti nepřístupný. Vojáci se na zámku objevili i po druhé světové válce, kdy zámek obsadila sovětská vojska, jenž okupovala část východního Rakouska.
Na lepší časy se zámku začalo blýskat až v roce 1986, kdy byla uspořádána zajímavá výstava s názvem "Princ Evžen a barokní Rakousko". Při té příležitosti došlo k nákladné renovaci zámku i přilehlých terasovitých zahrad. Historické sály se znova zaplnily původním nábytkem a do zámku se navrátil život. Roku 2007 byla zrekonstruována přilehlá oranžerie a menší rekonstrukce probíhají doposud. Zámek Hof je tak dnes vyhledávanou a oblíbenou rakouskou památkou, která ročně přiláká tisíce turistů.
Pohled na čestný dvůr zámku

125. narozeniny královny Zity Bourbonsko-Parmské

9. května 2017 v 18:13 | Habsburg |  Zajímavosti

Dnes, 9. května 2017, uplyne 125. let od narození poslední české královny a rakousko-uherské císařovny Zity Bourbonsko-Parmské.

Zita Maria delle Grazie Adelgonda Micaela Raffaela Gabriella Giuseppina Antonia Luisa Agnese Bourbonsko-Parmská spatřila světlo světa 9. května 1892 na panství Villa Pianore v Itálii.

Skonala 14. března 1989 v Zizers ve Švýcarsku. Pohřbena byla v Císařské hrobce ve Vídni.

Čest její památce!
 


Malíři ve službách dynastie: Jean-Étienne Liotard

29. března 2017 v 21:41 | Habsburg |  Zajímavosti
Jakožto milovník klasického a léty ověřeného umění jsem se rozhodl, že tímto článkem odstartuji novou sérii textů, která se bude věnovat malířům působícím na dvoře Habsburků a jejich výtvarným dílům. Prvním autorem, na kterého se zaměříme, bude Jean-Étienne Liotard, jenž ve druhé polovině 18. století patřil k neoblíbenějším autorům tehdejší vyšší třídy. Doufám, že krom načerpání nových informací se též potěšíte Liotardovými portréty, které v minulosti krášlily habsburská sídla.
Liotardův autoportrét z doby kolem roku 1770 - malíř zde působí celkem spokojeně (někdo by možná řekl, že spíše ztřeštěně)

Umělec přišel na svět 22. prosince 1702 ve švýcarské Ženevě. Jeho rodina se zde přistěhovala z Francie, odkud musela kvůli svému hugenotskému (protestantskému) vyznání po roce 1685 uprchnout. Důvodem útěku hugenotů z Francie bylo zrušení ediktu nantského, který francouzským protestantům do jisté míry garantoval stejná práva, jako většinovým katolíkům. Po jeho zrušení byly hugenotské kostely bourány a jejich školy zavírány. Mnoho hugenotů proto uteklo za hranice země, což byl případ i Liotardovy rodiny.
Mladý Liotard se vzdělával u výtvarníků Gardella a Petitota. Po dosažení dospělosti začal Liotard hodně cestovat. Navštívil Paříž, Neapol i papežský Řím, kde portrétoval samotnou hlavu katolické církve Klementa XII. Roku 1738 odešel do Istanbulu. Zde, v centru osmanské říše, si osvojil malbu orientálních kostýmů, což mu v Evropě vyneslo přezdívku "turecký malíř". Na habsbursko-lotrinský vídeňský dvůr dorazil v roce 1742 a do Vídně zavítal i o dvacet let později. Při své druhé návštěvě habsburského sídelního města Liotard vyhotovil několik portrétů členů habsbursko-lotrinského rodu.
Habsburkové na portrétech Jeana-Étienna Liotarda:
Výsledek obrázku pro joseph II by liotard
Sourozenci Marie Anna, Petr Leopold (Leopold II.), Marie Amálie a Ferdinand Karel Habsbursko-Lotrinští, čtyři z šestnácti potomků Marie Terezie

Zřejmě nejznámější portrét Marie Terezie od Liotarda (1762)

Marie Terezie na Liotardově další podobizně, která vznikla při jeho druhém pobytu ve Vídni (1762)

Liotard na plátně zachytil i Mariina manžela a císaře Františka Štěpána Lotrinského

Roku 1772 se Liotard dostal do Velké Británie, kde se těšil přízni britské královské rodiny. Dva roky byl vystavovatelem tamní Královské akademie. Do rodné Ženevy se Liotard navrátil až roku 1776. Na sklonku života maloval hlavně krajinky a zátiší. Jeho dlouhé pozemské bytí skončilo 12. června 1789 v Ženevě. Některá umělcova díla dnes smíme obdivovat například v nizozemském Rijksmuseu, kde se mimojiné nachází i jeho podobizny Marie Terezie.
Některá další Liotardova díla:
Čajová souprava (mezi léty 1781-1783)
Princ Karel Edward Stuart (1734)
Dívka s čokoládou (1745)

Doufám, že se Vám první část cyklu o výtvarnících ve službách Habsburků líbila. Pokračování bych rád zveřejnil co nejdříve. Hodně jsem se pro toto téma nadchl. Dějiny umění mě vždy zajímaly a věřím, že zaujmou alespoň trochu i Vás.

Ostrolúčtí (Osztroluczky)

5. března 2017 v 20:50 | Habsburg |  Šlechtické rody
Erb rodiny Ostrolúckých

Dnešní putování za osudy šlechtických rodů nás zavede do vesnice Ostrá Lúka, jenž leží nedaleko středoslovenského města Zvolen. Dějiny této obce jsou spjaty s rodinou Ostrolúckých, která má své kořeny právě zde. Nejstarším známým a doloženým předkem rodu byl Jiří Ostrolúcký. Tento šlechtic zastával v letech 1512 až 1518 funkci podžupana zvolenské stolice (stolice/župa = označovaly se tak uherské kraje). V průběhu 16. a 17. století konvertovali členové rodu k protestantskému křesťanství. Jeden z Jiřího potomků, Melichar Ostrolúcký, dal v roce 1636 v Ostré Lúce vybudovat renesanční kaštýl. Plány na stavbu šlechtického sídla vytvořil bánskoštiavnický stavitel Abrahám Artz. Na stěně v přízemí se nachází do kamene vytesaný nápis: "Ať tento dům stojí do doby, než mravenec vypije moře a želva obejde svět". Melicharovi následovníci se řadili mezi nejbohatší zemany v Uhersku a žili rušným společenským životem. Kaštýl proto barokně upravili a učinil z něj středisko bohatého kulturního života.
Kaštýl v Ostré Lúce je dnes bohužel v žalostném stavu - že by snad mravenec přeci jenom dopíjel moře a želva pomalu obešla svět?

Dalším významným členem rodu byl Ludvík Ostrolúcký (zemřel r. 1813), jenž sňatkem s Ludvíkou Príleskou získal panství Zemianské Podhradie. Jeho synové Mikuláš (1797-1872) a Gejza Gustav (1800-1862) Ostrolúčtí si otcovo dědictví rozdělili. Mikulášovi zůstala Ostrá Lúka a Gejza získal Zemianské Podhradie, čímž založil zemianskopodhradskou větev rodu. Starší z bratrů, Mikuláš, byl předsedou královské soudní tabule a roku 1849 se stal komisařem Zvolenské stolice. S manželkou Alžbětou Gosztonyi měl syna Gejzu (1819-1884) a Adelu (1823-1853). Adela Ostrolúcká svou vzdělaností a rozhledem okouzlila slovenského národního buditele Ľudovíta Štúra a stala se jeho životní láskou. Lásku jí měl mladý politik údajně vyznat na honosném plese v bratislavském Grasalkovičově paláci. Poté, co Ľudovít Štúr padl do nemilosti uherských úřadů, jej Adela ukryla na půdě evangelického kostela v Zemianském Podhradí, kde ho navštěvovala. Jejich vztah bohužel neměl delšího trvání, neboť nemocná Adela zemřela v pouhých třiceti letech ve Vídni. Štúr se pak nikdy neoženil. Jejich milostný poměr se stal námětem a inspirací pro knihu slovenského spisovatele Ľuda Zubka "Jar Adely Ostrolúckej".
Slovenský obrozenec Ľudovít Štúr a jeho životní láska Adela Ostrolúcká

Adelin bratr Gejza působil jako hlavní notář Zvolenské stolice. Jeho první manželství s Magdalénou Podmanickou skončilo rozvodem, po kterém se Gejza oženil s o třicet let mladší Adelou Huszághovou. Zeman Gejza po sobě zanechal syny Mikuláše (1867-1947) a Gejzu (1869-1952). Mikuláš se živil jako právník a mnoho času tak trávil v Budapešti, kde Ostrolúčtí vlastnili palác. Na začátku 20. století se stal županem Zvolenské stolice a po vzniku Československa získal československé státní občanství. Zemřel jako bezdětný v roce 1947 a ostrolúcký kaštýl tak připadl státu. Jeho bratr Gejza pobýval v Zemianském Podhradí. V mládí se nadchl pro cestování a mimojiné navštívil Indii, Čínu, Japonsko a USA. Roku 1914 získal čestné občanství města Žiliny a císař František Josef I. jej odměnil válečným křížem I. třídy.
Hlavou rodu je v současnosti Mikuláš Ostrolúcký (1940), který i s rodinou bydlí v Maďarsku.
Portrét zemana Gejzy Ostrolúckého, hlavního notáře Zvolenské stolice

Kaštýl v Ostré Lúce je od roku 2012 v majetku obce a chátrá. Omítky jsou navlhlé a do budovy zatéká, což samozřejmě škodí honosné freskové výzdobě stropů. Empírový kaštýl v Zemianském Podhradí slouží jako domov sociálních služeb a široké veřejnosti je uzavřen. Někdejší slávu zemanského rodu Ostrolúckých tak dnes hlavně připomíná dochovaná knihovna, čítající zhruba 3 000 svazků, která je ve vlastnictví vlastivědného muzea ve Zvoleně. Nalezneme zde knihy latinské, francouzské, maďarské, německé i anglické, ale knihu slovenskou bychom tady hledali marně.
Pohled na kaštýl v Zemianském Podhradí směrem od nádvoří

Páni z Vrtby

3. března 2017 v 21:23 | Habsburg |  Šlechtické rody
Erb pánů z Vrtby

Starobylý rod pánů z Vrtby přijal své jméno podle dnes již zaniklého západočeského hradu Vrtba u Horní Bělé. Hrad byl založen Sezemou, který pocházel z rozrodu staročeského rodu Hroznatovců. Název hradu se kolem roku 1316 stal Sezemovým predikátem.
V průběhu staletí získali Vrtbové mnoho statků v západních a středních Čechách. K těm nejvýznačnějším patřily vsi Klenovice či Nekmíř. Rodina byla věrná habsburské dynastii, a tak byli bratři Václav (zemřel 1617) a Jan povýšeni Rudolfem II. Habsburským roku 1584 do stavu svobodných pánů. Habsburkům zůstali Vrtbové věrní i po stavovském povstání, díky čemuž získali mnoho konfiskovaných panství (např. Vrchotovy Janovice, Červený Hrádek, Votice, Křimice aj.). Habsburské přízni se nejvíce těšil Sezima Jan z Vrtby (1578 - 1648), jenž se ziskem hraběcího titulu zařadil mezi nejvlivnější šlechtice českého království. Od roku 1638 zastával post nejvyššího sudího a od roku 1644 se honosil titulem nejvyššího komořího. V Nuslích u Prahy si Sezima nechal vybudovat zámek, který byl ale bohužel v 19. století zbourán.
Barokní okrasná váza pocházející z bývalého zámeckého parku v Nuslích

Sezima Jan byl třikrát ženatý a na svět přivedl několik potomků. Jeho starší syn Jan František z Vrtby (1630 - 1687) založil linii otickou a mladší syn Ferdinand František z Vrtby (1636 - 1712) položil základy větvě konopišťské. Ferdinand František z Vrtby se oženil s Barborou Kokořovskou z Kokořova, která mu porodila syna Jana Josefa z Vrtby (1669 - 1737). Jan Josef značně zbohatl sňatkem se svou sestřenicí Antonií z Heissensteina. Manželství bylo bohužel bezdětné a hrabě se po manželčině smrti znova neoženil. Věnoval se pak hlavně mecenáštví a oblíbil si též operu. Podporoval i fenomenálního barokního skladatele Antonia Vivaldiho. Roku 1712 byl Jan Josef jmenován nejvyšším purkrabím Pražského hradu a o devět let později jej císař Karel VI. Habsburský odměnil udělením prestižního Řádu zlatého rouna. Aby hrabě ještě více zvýšil svůj věhlas, zahájil roku 1712 přestavbu starého rodového paláce na Malé Straně. U paláce vyrostla moderní francouzská zahrada, která se i dnes řadí k nejnavštěvovanějším koutům v Praze. Na vzniku hraběcí zahrady se podíleli nejpřednější umělci své doby. Architektem byl populární František Maxmilián Kaňka a o sochařskou výzdobu se postaral Matyáš Bernard Braun.
Malá, ale okouzlující Vrtbovská zahrada je i dnes jedním z klenotů stověžaté Prahy

Hrabě Jan Josef z Vrtby skonal roku 1737. Majetek tak přešel do rukou jeho synovce Františka Václava z Vrtby (1671 - 1750), jenž se ale postavil proti Marii Terezii, a podpořil bavorského kurfiřta Karla VII. Albrechta při jeho uchvácení české královské koruny. Posledním příslušníkem rodu pánů z Vrtby byl hrabě František Josef z Vrtby (1759 - 1830). Byl rytířem toskánského řádu svatého Štěpána, c. k. tajným radou, nejvyšším zemským maršálem a dědičným komořím Království českého. Podporoval "Spolek na podporu umění hudebního v Čechách" a stál i při jeho transformaci na Pražskou konzervatoř. Dokonce se stal prvním generálním ředitelem české vzájemné pojišťovny. Zemřel 27. března 1830 v Křimicích. Nikdy se neoženil a nezanechal po sobě žádné potomky. Jeho smrtí rod pánů z Vrtby vymřel. Rodový majetek zdědil kníže Jan z Lobkovic.
Hrabě František Josef z Vrtby na rytině z 19. století

Zámek Niederweiden

14. února 2017 v 9:50 | Habsburg |  Habsburská sídla
Barokní zámecké průčelí

Roztomilý zámeček Niederweiden leží v rakouském městečku Engelhartstetten v oblasti tzv. Moravského pole. Nedaleko odtud byl ve známé bitvě roku 1278 zabit český král Přemysl II. Otakar. Předchůdcem dnešního zámečku byl hrad Grafenweiden, jenž se rozkládal v místech dnešní zámecké zahrady. První zmínka o tomto starém panském sídle pochází z roku 1337. Hrad, který v 15. století patřil např. loupeživému rytíři Lienhartovi Arbergerovi, však postupem času zpustl. V roce 1637 získal chátrající hrad hrabě Concin von Penne, jenž jej prodal Ernstu Rüdigerovi von Starhembergovi. Právě za Starhembergů se začala psát historie zámku Niederweiden.
Udatný hrabě Ernst Rüdiger von Starhemberg proslul svými hrdinskými činy při obraně Vídně před Turky roku 1683

Zámek vyrostl v letech 1693 až 1694. Architektem byl ve své době populární Johann Bernhard Fischer z Erlachu (mimojiné autor barokních jízdáren lednického zámku). Starhembergům zámek sloužil jako lovecké sídlo až do roku 1726, kdy jej zakoupil legendární maršál Evžen Savojský, strůjce vítězství nad Turky v bitvě u Zenty (1697). Princ Evžen zámek využíval až do své smrti v roce 1736. Niederweiden poté připadl princi Josefovi Friedrichovi Sasko-Hildburghausenskému, jenž měl za manželku Evženovu neteř Annu Viktorii. Po velkolepých barokních oslavách, které Josef Friedrich roku 1754 uspořádal na počest Marie Terezie a jejího chotě Františka Štěpána Lotrinského, se zámek dostal do rukou právě tohoto panovnického páru. Krom Niederweidenu manželé od Josefa Friedricha zakoupili i nedaleký zámek Schlosshof a učinili z nich svá oblíbená sídla.
Zámek na rytině v době, kdy sloužil Starhembergům jako lovecké útočiště

Roku 1765 zahájila Marie Terezie přestavbu celého zámeckého areálu, čímž získal prakticky dnešní podobu. Stavbu vedl vrchní dvorní architekt Nikolaus von Paccasim, slavnostní sál vyzdobil Jean-Baptiste Pillement. Zlaté časy zámku skončily se smrtí Marie Terezie v roce 1780. Členové dynastie přestali na zámek dojíždět a tak jej císař František Josef I. roku 1898 odprodal vojenské správě. Hodnotné vybavení interiérů bylo převezeno do Vídně. Po druhé světové válce začal niederweidenský zámek chátrat. Rekonstrukční práce byly zahájeny až roku 1986 a po jejich zdárném ukončení bylo sídlo otevřeno veřejnosti. V současné době se na zámku nachází restaurace, v některých místnostech se pořádají příležitostné výstavy.
Barokní slavnostní sál s freskami od Jeana-Baptisty Pillementa z 60. let 18. století
Pohled na zámek od zrenovované zahrady

Karel I. Josef Habsburský

27. ledna 2017 v 22:02 | Habsburg |  Ostatní Habsburkové
Karel I. Josef Habsburský na rytině s insigniemi teutonského řádu a s odznaky moci olomouckého biskupství (60. léta 17. století)

Karel Josef, tento chlapec se smutným osudem, přišel na svět 7. srpna 1649 ve Vídni do rodiny císaře Ferdinanda III. Habsburského a jeho manželky Marie Leopoldiny Tyrolské. Karlův příchod na svět doprovázela tragédie - krátce po porodu skonala jeho šestnáctiletá matka. Ferdinand III. se tak stal po třetí vdovcem. O Karlově dětství toho mnoho nevíme. Vyrůstal na dvoře obklopen svými nevlastními sourozenci a stejně jako jeho starší bratr Leopold byl i on předurčen k zisku nějaké prestižní funkce v římskokatolické církvi. Roku 1657 zemřel Ferdinand III. a z Karla Josefa se tak stal úplný sirotek. Pod dohledem bratra Leopolda, jenž se mezitím ujal vlády nad habsburským soustátím, však Karel Josef postupně dozrál k budoucímu kněžskému stavu.
Malý Karel Josef s domácími mazlíčky na portrétu od Franse Luycxe (asi 1651)

Coby budoucí církevní hodnostář se Karel Josef věnoval hlavně studiu teologie, morálky a církevní hudby. První tonzura (tj. postřižiny), byla Karlu Josefovi provedena v jedenácti letech. Postřižiny mu tak konečně otevřely dveře k význačným církevním důstojenstvím. V dubnu roku 1662 byl zvolen koadjutorem biskupství pasovského a již v listopadu téhož roku se po smrti strýčka Leopolda Viléma Habsburského ujal tamní biskupské berle. Po Leopoldovi Vilémovi zdědil též post velmistra řádu německých rytířů (teutonů). Dne 23. dubna 1663 byl zvolen biskupem olomouckým a vratislavským. Spravoval též alsaská opatství v Murbachu a Luderssu. Žádného z těchto úřadu se však Karel Josef nikdy fakticky neujal. Do života churavého arcivévody zasáhla smrt. Zastihla jej 27. ledna 1664 v hornorakouském Linci. Bylo mu patnáct let. Jeho mladé tělo bylo pohřbeno ve vídeňské císařské hrobce. Olomouckým biskupem byl zvolen Karel II. z Lichtensteina-Castelcornu, jenž se později proslavil výstavbou arcibiskupského zámku a zahrad v Kroměříži.
Rakev arcivévody a biskupa Karla Josefa ve vídeňské císařské hrobce

Maxmilián I. Habsburský 1/2

22. ledna 2017 v 22:46 | Habsburg |  Rakouští Habsburkové
Maxmilián I. Habsburský na portrétu od Bernharda Strigela z počátku 16. století.

Maxmilián, jeden z nejvýznamnějších Habsburků, který stál v čele Svaté říše římské na počátků éry novověku, přišel na svět 22. března 1459 ve Vídeňském Novém Městě. Jeho otcem byl odtažitý, chladný a rezervovaný Friedrich III. Habsburský, který se zajímal o okultní vědy, alchymii a astronomii. Pro svou flegmatickou povahu byl přezdíván "arcispáčem Římské říše". Maxmiliánovou matkou byla Eleonora Portugalská, dcera portugalského krále Eduarda I., ze starobylé dynastie Avizů. Manželství jeho rodičů nebylo šťastné. Eleonora špatně snášela Friedrichovu lakomou a studenou letoru. Upla se proto na Maxmiliána, který se stal jejím největším potěšením.
Maxmiliánovi rodiče - Friedrich III. Habsburský a Eleonora Portugalská. V pozadí je vyobrazena císařská Vídeň.

První pohromou Maxmiliánova života byla smrt jeho matky Eleonory. Císařovna zemřela roku 1467 v jednatřiceti letech. Příčinou její smrti byla jakási gastrointestiální infekce (průjem). Malý Maxmilián svou matku miloval. Hodně se mu věnovala, vyprávěla mu příběhy o legendárních hrdinech a dopřávala mu nejrůznější sladkosti a pochutiny. Ve své autobiografii Weisskunig, kterou Maxmilián napsal v zřejmě v letech 1505 až 1506 (pomáhal mu při tom i jeho sekretář) panovník uvádí, že když jej matka brávala do náručí, cítil se tam v "báječném bezpečí". Podobných dokladů o takto láskyplném vztahu mezi synem a matkou z nejvyšší společenské vrstvy nemáme z tohoto období mnoho. Je dost pravděpodobné, že Eleonora neustálým kritizováním a spory s Friedrichem probudila v Maxmiliánovi jeho pozdější velikou ctižádostivost.
Učení Maxmiliánovi moc nešlo. Císař Friedrich pověřoval výukou mladého prince přísné kantory, kteří v chlapci lásku ke vzdělání nevyvolali. I přesto měl však Maxmilián talent na jazyky. Ovládal němčinu, španělštinu a italštinu. Později se též naučil francouzštinu, vlámštinu a částečně angličtinu. Jeho nechuť k učení však vyvažovala tělesná síla, zdatnost a smělost. Také se zajímal o poezii, což dokazují veršované pasáže už zmiňované autobiografie Weisskunig.
Mladý Maxmilián se svým učitelem na středověké iluminaci

Do tajů státnického umění zasvětil Maxmiliána jeho otec Friedrich. Už v roce 1471 se oba vypravili do bavorského Regensburgu, kde se konal tzv. "křesťanský sněm". O dva roky později se zase Maxmilián s otcem zúčastnil tzv. "knížecího sněmu" v Trieru.
Otec mu též vyhlédl vhodnou nevěstu. Tou vyvolenou byla Marie Burgundská, jediná dcera a univerzální dědička mocného a bohatého vévody burgundského Karla Smělého. O urozenou ruku Marie Burgundské však měli zájem i jiní nápadníci. Největším Maxmiliánovým konkurentem byl francouzský dauphin (následník trůnu) Karel z Valois. Mariin otec se ale na konec rozhodl provdat svou dceru za Maxmiliána, kterého jakožto císařova syna považoval za významějšího a doufal, že by mu mohl Maxmiliánův císařský otec dopomoci i ke královské koruně. Té se ale nakonec Karel Smělý nedočkal, protože zemřel v bitvě u Nancy v lednu roku 1477. Francouzský král se po Karlově smrti pokoušel Marii přesvědčit, aby dala přednost jeho sedmiletému synovi, ale burgundská "zlatá nevěsta", jak se vévodově dceři přezdívalo, byla neoblomná. Svatební veselí se konalo 16. srpna 1477 v Gentu (město na území dnešní Belgie). Maxmilián sňatkem s Marií Burgundskou získal nejenom rozsáhlá a hlavně ekonomicky silná území (Henegavsko, Lucembursko, Flandry atd), ale i Řád zlatého rouna, který je do dnešních dní osobním řádem Habsbursko-lotrinského rodu. O některá území ale Maxmilián s Marií přišli, protože je zabral francouzský král, který se stal od té chvíle zavilým sokem Habsburské dynastie.
Sňatek Maxmiliána a Marie Burgundské, jak si jej představoval umělec z 19. století

Maxmilián trávil po sňatku čas v Burgundsku. Jeho domovský vídeňský císařský dvůr se s přepychovým a moderním dvorem burgundským nemohl vůbec srovnávat. Naučil se vlámsky a zdokonaloval své estetické cítění. Věnoval se zde též rytířským turnajům, které se staly jeho novou vášní. Sám se těchto klání aktivně účastnil a občas dokázal porazit i zkušenějšího soupeře. Bohužel však trpěl trvalým nedostatkem peněz. Své finanční problémy proto Maxmilián řešil častými půjčkami od mocné bankéřské rodiny Fuggerů. Dalším problémem, který Maxmiliána trápil, byl boj s francouzským králem Ludvíkem XI. z Valois. Ten Maxmiliána v očích burgundské veřejnosti neustále očerňoval a tvrdošíjně hájil své nároky na burgundské území.
V létě roku 1478 přivedla Marie na svět prvního Maxmiliánova potomka, který vešel do dějin jako Filip Sličný. O dva roky později počala Marie dcerku Markétu. V září 1481 se manželům narodil další syn František, který ale již v prosinci téhož roku zemřel. Další potomky pár neměl, protože Marie Burgundská zemřela na následky pádu z koně. Její tělo je pohřbeno v kostele Panny Marie v Bruggách.
Marie Burgundská na portrétu, jehož autorem je snad mistr Magdaléniny legendy

Smrtí Marie Burgundské nastaly Maxmiliánovi Habsburskému krušné časy. Nizozemské stavy mu sebraly jeho dvě malé děti. Filipa Sličného si do poručnictví vzalo město Gent a Markéta byla vyslána na francouzský dvůr Ludvíka XI. z Valois. Maxmilián byl ale odhodlán se bránit. Sestavil armádu a vytáhl proti zrádným stavům. Nejprve se mu dařilo, ale poté byl stavovskými vojsky poražen a uvězněn. Nebýt vojenského zásahu jeho otce Friedricha, zřejmě by se musel nároků na Burgundsko nadobro vzdát.
Maxmilián poté Burgundsko spravoval ve jménu svého syna Filipa, kterého stavové akceptovali. Musel se také zřeknout úřadu velmistra Řádu zlatého rouna. Tuto funkci též získal Filip.
16. února roku 1486 byl díky zásahu svého otce Friedricha zvolen římskoněmeckým králem. Dne 9. dubna 1486 došlo v Cáchách k Maxmiliánově slavnostní korunovaci. Samostatně panovat říší však začal až v roce 1493, kdy se Friedrich III. rozžehnal se světem.
Kresba Maxmiliána I. na koni od Hanse Holbeina staršího (mezi roky 1510 a 1513)

Zde bych první část Maxmiliánova životopisu ukončil. Doufám, že se Vám líbil, a věřím, že pokračování si zde budete moci přečíst již brzy.

Omluva za dlouhou neaktivitu

6. ledna 2017 v 23:02 | Habsburg |  Oznámení
Vážení čtenáři a příznivci dynastie Habsburků!
Zajisté jste si nemohli nevšimnout mé dlouhé neaktivity, kterou má na svědomí hlavně má lína povaha a také škola, ve které je toho v posledních měsících více než dost. Chci se polepšit a proto slibuji, že se zde již brzy objeví nové a nové články, které Vám představí opět svět habsburského rodu.

Také bych Vám chtěl do nového roku popřát hodně štěstí, zdravi a klidu. Klid je totiž v dnešních rozbouřených časech velice podstatný.

Tak ještě jednou se Vám omlouvám!


Kam dál